1.9
Vliv nového občanského zákoníku na právo ve zdravotnictví
Mgr. Martin Kůs
Počátkem devadesátých let minulého století začaly sílit názory, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je zcela nevyhovující a bude nutné provést celkovou rektifikaci drtivé většiny právních předpisů upravujících soukromé právo. První otázkou bylo, zda dojde pouze k rozsáhlé novelizaci současných právních předpisů (především občanského a obchodního zákoníku), nebo zda začne skupina expertů tvořit zcela nové zákony. Volba nakonec padla na druhou možnost s tím, že začaly přípravy na novém občanském zákoníku, jehož smyslem a účelem „je – až na výjimky – upravit veškeré soukromoprávní vztahy v jednom kodexu.”
Již v okamžiku příprav zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jako „nový občanský zákoník”), bylo zřejmé, že tento kodex zasáhne drtivou většinu obyvatel, a ačkoliv nejde o právní předpis, který by se primárně zabýval úpravou medicínského práva, bude mít zásadní dopad i na oblast poskytování zdravotních služeb.
Cílem tohoto článku je popsat základní změny, které nový občanský zákoník přinese a které mají vliv na vedení lékařské praxe a poskytování zdravotních služeb. V této souvislosti je však důležité zmínit, že ne všechny změny, které nový občanský zákoník zavádí, se budou při poskytování zdravotních služeb aplikovat. Důvodem je především dvojí (a často rozdílná) úprava práv a povinností, která se kromě zákona o zdravotních službách nyní nově objevila i v novém občanském zákoníku. Tento článek se proto bude zabývat nejen popisem novinek v oblasti medicínského práva, které jsou inkorporovány do nového občanského zákoníku, ale i jejich následnou komparací s úpravou obsaženou v zákoně o zdravotních službách a určením správného předpisu (případně postupu podle kombinace obou kodexů), podle kterého by se měl poskytovatel zdravotních služeb řídit.
NahoruVznik povinnosti řídit se ustanoveními nového občanského zákoníku
Jak je obecně známo, začnou se práva a povinností řídit občanským zákoníkem dnem 1. ledna 2014, kdy nabývá účinnosti.
Je však důležité si uvědomit, že od počátku nového roku nebude možné starý občanský zákoník zcela odložit a na všechny případy aplikovat příslušná ustanovení nového občanského zákoníku. Existují totiž případy, kdy bude nutné postupovat podle dosavadních právních předpisů.
Základním pravidlem pro určení správného zákona je okamžik, kdy nastala skutečnost, která má být posuzována. Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy (tedy především „starým” občanským zákoníkem).
Toto pravidlo však není možné aplikovat na všechny situace, a proto nový občanský zákoník zakotvil výčet případů, při nichž bude zapotřebí postupovat výhradně podle ustanovení nového občanského zákoníku. Jedná se především o následující situace:
i. v případě, že si smluvní strany ujednaly, že se jejich vzájemná práva a povinnosti budou od okamžiku účinnosti nového občanského zákoníku řídit tímto právním předpisem,
ii. podle nového občanského zákoníku se dále nebudou posuzovat všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku,
iii. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, se bude řešit podle původních právních předpisů.
V neposlední řadě je rovněž nutné zmínit, že ustanoveními nového občanského zákoníku se budou řídit i právní poměry týkající se práv osobních, věcných a rodinných. Otázka jejich vzniku stejně jako práv a povinností vzniklých z nich před okamžikem nabytí účinností nového občanského zákoníku se bude řídit dosavadními právními předpisy.
NahoruVztah nového občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách
Úvodem je bohužel nutné konstatovat, že se zákonodárcům nepodařilo zcela „sladit” nový občanský zákoník a zákony upravující poskytování zdravotních služeb (především zákon o zdravotních službách) tak, aby při aplikaci jednotlivých právních úprav nedocházelo k nesrovnalostem a nejasnostem. Ideálním stavem by bylo, aby (nový) občanský zákoník vymezoval pouze obecný rámec, na který by plynule navazoval zákon o zdravotních službách, který by danou problematiku řešil do hloubky, především v odborných otázkách. V takovém případě by nemohlo dojít k tomu, aby oba předpisy stejné právní síly upravovaly některé otázky odlišně, popřípadě tak, aby úprava v jednom právním předpisu nenavazovala na úpravu souvisejících institutů v předpisu druhém.
Další důležitou otázkou, kterou je nezbytné zodpovědět ještě před tím, než bude možné začít aplikovat nový občanský zákoník, je tudíž jeho vztah k ostatním zákonům upravujícím poskytování zdravotních služeb. Konkrétně se jedná o posouzení, jaký právní předpis použít v případě rozporů mezi právy a povinnostmi upravenými novým občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách (či jinými zákony zabývajícími se primárně poskytováním zdravotních služeb).
Drtivá většina právníků se shoduje, že poměr nového občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách je poměr generality a speciality, tedy obecné a zvláštní právní normy. To v praxi znamená, že by se poskytovatelé zdravotních služeb měli řídit primárně zákonem o zdravotních službách s tím, že pro řešení otázek zde neupravených by měl být aplikován nový občanský zákoník. Z toho tedy vyplývá, že v případě ustanovení upravených odlišně v novém občanském zákoníku a v zákoně o zdravotních službách, se použije úprava speciální právní normy, tedy zákona o zdravotních službách.
NahoruRozpor mezi ustanoveními § 35 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a § 100 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník)
Jedním z problematických ustanovení z hlediska jeho aplikace je § 100 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) (v souvislosti s ustanovením § 35 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách).
Ustanovení § 100 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) definuje:
1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti, a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není plně svéprávná.
2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
Ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. a § 35 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. stanovuje:
1) Při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi se použijí právní předpisy upravující způsobilost fyzických osob k právním úkonům s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Tím není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu.
3) Jde-li o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí
a) neodkladné péče, která není péčí podle § 38 odst. 4 nebo
b) akutní péče, a souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnický pracovník. To neplatí, lze-li zdravotní služby poskytnout podle odstavce 1 na základě souhlasu nezletilého pacienta.
Z výše uvedených ustanovení tedy vyplývá otázka, zda může zdravotnický pracovník rozhodnout o poskytnutí zdravotních služeb v případě, že pacient starší 14 let (nebo dospělý pacient, jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena) poskytnutí těchto (neodkladných) služeb odmítá. Podle zákona o zdravotních službách závisí rozhodnutí na lékaři. Podle nového občanského zákoníku je však nutné získat souhlas soudu. V této otázce, kdy každý z právních předpisů ukládá splnění jiných povinností, je zapotřebí držet se zákonné dikce obou právních předpisů, to znamená splnit veškeré podmínky, které jsou uvedeny jak v zákoně o zdravotních službách, tak i v novém občanském zákoníku.
V praxi tudíž může nastat paradoxní situace, kdy rodiče nezletilého (staršího 14 let) budou se zákrokem souhlasit, zatímco sám nezletilý nikoli, pak bude pro poskytnutí lékařské služby nezbytné vyžádat souhlas soudu. Může však nastat i opačná situace, kdy osoba starší 14 let bude se zákrokem souhlasit, ale její rodiče nikoli, pak i v tomto případě je nutné vyžádat souhlas soudu s provedením příslušného zákroku.
Výše uvedený postup samozřejmě není nezbytné dodržovat v případě neodkladné péče, pak je možné (za splnění zákonem stanovených podmínek) poskytnout zdravotní péči i bez přivolení soudu.
Významná ustanovení nového občanského zákoníku pro poskytovatele zdravotních služeb
Jak již bylo uvedeno, nový občanský zákoník přináší velké množství více či méně významných legislativních změn, které se – ať již přímo či nepřímo – dotknou všech obyvatel České republiky. Níže je uvedený seznam základních změn, které jsou důležité jak pro vedení lékařské praxe, tak i pro poskytování zdravotních služeb.
Úprava osobnostních práv v novém občanském zákoníku
A) Obecné podmínky
• Zákon chrání osobnost člověka včetně jeho přirozených práv. Výslovně zmiňuje především ochranu života, důstojnosti, zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, dále vážnost čest, soukromí a projevy osobní povahy.
• Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má pak právo domáhat se toho, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu nebo aby byl odstraněn jeho následek. Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoliv z osob jemu blízkých.
B) Obecné zásady práva na duševní a tělesnou integritu
• Základním předpokladem, ze kterého následně vychází úprava práv a povinností, je zásada nedotknutelnosti člověka.
• Lidské tělo je právem chráněno i po smrti s tím, že se výslovně zakazuje nakládat s lidskými ostatky způsoby, které jsou pro zemřelého nedůstojné.
C) Zásahy do integrity člověka
Nový občanský zákoník v této části nově poměrně detailně popisuje podmínky, za kterých je možné zasáhnout do integrity člověka, a to včetně podmínek jeho řádného poučení, získání jeho souhlasu i případů, v jejichž rámci je možné poskytnout zdravotní služby, aniž by byl získán informovaný souhlas pacienta. Nový občanský zákoník tedy primárně upravuje následující práva a povinnosti:
• Platí základní zásada: „Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných následcích.” Zákon rovněž výslovně uvádí, že není možné přihlížet k tomu, když někdo souhlasí s tím, aby mu byla způsobena závažná újma. Výjimku tvoří pouze situace, kdy se jedná o úkon, který je nezbytné provést v zájmu života nebo zdraví dotčeného. V tomto ustanovení tak nový občanský zákoník jednoznačně definuje povinnost jednat pouze v souladu se zásadou ochrany života a zdraví osob. Zdravotničtí pracovníci tak musejí buď nekonat (nezasáhnout do integrity obyvatel) nebo naopak do lidské integrity zasáhnout, avšak vždy podle toho, co je pro ochranu života a zdraví pacienta nejlepší.
• Nový občanský zákoník dále výslovně upravuje otázku udělení souhlasu k zásahu do integrity zákonným zástupcem pacienta. I v tomto případě bylo primárním cílem zákonodárce ochránit život a zdraví zastoupených osob (většinou se jedná o děti do 14 let věku a osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena). Podmínkou pro udělení souhlasu se zásahem do integrity člověka tak musí být prospěch této osoby.
D) Otázka informovaného souhlasu člověka
Nový občanský zákoník rovněž obsahuje několik ustanovení, která upravují práva a povinnosti týkající se udělení tzv. informovaného souhlasu s provedením zákroku. V této otázce má tudíž náš právní řád dvojí úpravu, kdy detailnější úprava této problematiky je ještě obsažena v zákoně o zdravotních službách. V této otázce se tak jedná o dvojí právní úpravu, při které jde o poměr generality a speciality právních předpisů. Nový občanský zákoník tedy nově definuje:
• Základní povinností poskytovatele zdravotních služeb, který bude provádět zákrok, je vysvětlit pacientovi srozumitelně povahu plánovaného zákroku. Podmínka srozumitelnosti je splněna v případě, že je informace podána pacientovi takovým způsobem, kdy je možné předpokládat, že pacient porozuměl způsobu a účelu zákroku, včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro jeho zdraví, a dále to, zda v úvahu přichází jiný postup.
• Jak již bylo uvedeno, existují situace, kdy souhlas se zákrokem neuděluje přímo pacient, ale jeho zákonný zástupce. I v tomto případě však nový občanský zákoník ukládá poskytovateli zdravotních služeb povinnost náležitě poučit osobu, která bude příslušnému zákroku podrobena. V praxi je tak nezbytné, aby u zákroku, který bude proveden na malém dítěti, lékaři nejprve řádně informovali rodiče (a to včetně případných rizik operace) a následně informovali i samotné dítě. Zde je možné dospět k závěru, že poučení rodičů i (malého) dítěte současně nebude v souladu s právem, protože lze předpokládat, že poučení, kterému bude toto dítě rozumět, nebude obsahovat veškeré relevantní informace pro to, aby bylo možné udělit souhlas s dotyčným zákrokem. Na druhou stranu poučení, které poskytovatel zdravotních služeb poskytne rodičům, nebude pro nezletilého srozumitelné, což by mohlo vyústit v provedení zákroku, o kterém by nemělo dítě takřka žádné informace.
• Způsobilost nezletilých udělit souhlas se zákrokem se nenabývá okamžikem zletilosti ani dovršením jakékoliv věkové hranice, ale je závislý na aktuální rozumové a volní vyspělosti dítěte. Způsobilost nezletilých udělit platný souhlas se zákrokem se tedy nabývá postupně s ohledem na vyspělost dítěte a na to, zda je schopno samo posoudit závažnost zákroku. Příkladem je možné uvést například návštěvu zubní ordinace nezletilým dítětem, které bude jistě dostatečně způsobilé k tomu, aby souhlasilo s provedením preventivní prohlídky. Podmínkou pro to, aby mohl nezletilý udělit souhlas, je však podmínka, že zákrok nezanechá trvalé nebo závažné následky.
• Nový občanský zákoník rovněž upravuje formu, jakou má být udělen souhlas se zákrokem. Stejně jako je tomu u zákona o zdravotních službách, i nový občanský zákoník definuje pouze případy, u kterých je zapotřebí, aby byl souhlas se zákrokem písemný. Konkrétně se jedná o:
a) zákroky, při nichž má být oddělena část těla, která se již neobnoví,
b) lékařské pokusy na lidech,
c) zákroky, u kterých to nevyžaduje zdravotní stav pacienta. Výjimku tvoří pouze kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky (u nich tedy zákon písemný souhlas nevyžaduje).
Z výše uvedeného výčtu tudíž vyplývá, že u ostatních zákroků postačí pouze souhlas ústní.
• Odvolání souhlasu se zákrokem je možné, a to v jakékoliv formě, bez ohledu na to, v jaké formě byl souhlas udělen. Zákon zde tudíž výslovně umožňuje, aby byl ústně odvolán souhlas, který byl udělen písemně. Ve snaze zamezit zásadním problémům při dokazování upravil zákonodárce dvě vyvratitelné právní domněnky týkající souhlasu, a to:
i. Nevyžaduje-li zákon pro souhlas písemnou formu, má se za to, že byl udělen.
ii. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.
• Ustanovení § 98 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) upravuje problematiku tzv. zastupitelného souhlasu. Při poskytování zdravotních služeb mohou nastat situace (a nezřídka také nastávají), kdy pacient není schopen projevit vůli, a tím pádem ani udělit souhlas s plánovaným zákrokem. V této situaci je nutné rozlišovat, zda má pacient zákonného zástupce či nikoliv. V případě, že nikoliv, je pak nezbytné získat souhlas některé z následujících přítomných osob:
a) manžela (manželky) pacienta,
b) rodiče pacienta,
c) osoby blízké pacientovi.
V případě, že žádná z výše uvedených osob není ve zdravotnickém zařízení přítomna, je zapotřebí získat souhlas manžela pacienta. Pokud není možné jeho souhlas získat, je pak možné získat souhlas rodiče pacienta nebo osoby jemu blízké. S ohledem na ochranu života a zdraví pacienta však občanský zákoník podmiňuje získání souhlasu od osob, které nejsou přítomny ve zdravotnickém zařízení, splněním následujících podmínek:
i. dotyčné osoby lze bez obtíží zjistit a zastihnout a zároveň
ii. je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení.
V případě, že některá z těchto podmínek není splněna, může souhlas udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu projeví mimořádný zájem.
V neposlední řadě je nezbytné zmínit i ustanovení § 98 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník), podle kterého je při udělení souhlasu se zákrokem nutné vzít v úvahu i dříve vyslovené přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
V souvislosti s úpravou zastupitelného souhlasu obsaženou v novém občanském zákoníku je nutné poukázat i na úpravu této problematiky podle zákona o zdravotních službách.
Ustanovení § 34 odst. 7 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách definuje: „Jestliže pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb a nejde-li o zdravotní služby, které lze poskytnout bez souhlasu, vyžaduje se souhlas osoby určené pacientem podle § 33 odst. 1, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, manžela nebo registrovaného partnera, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas rodiče, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas jiné osoby blízké způsobilé k právním úkonům, pokud je známa.”
V této otázce tak dochází k rozporu mezi tím, co ukládá obecný a co zvláštní právní předpis. S ohledem na výše uvedenou zásadu, podle které má zvláštní právní předpis přednost před ustanoveními právního předpisu obecného, je nutné, aby poskytovatelé zdravotních služeb postupovali primárně podle výše uvedeného ustanovení zákona o zdravotních službách. V kombinaci obou právních předpisů (a jejich vzájemném vztahu) je tudíž správné pořadí osob, které mohou udělit zastupitelný souhlas, následující:
1. osoba určená pacientem,
2. manžel nebo registrovaný partner,
3. rodič,
4. osoba blízká pacientovi způsobilá k právním úkonům,
5. přítomná osoba, která o dotčeného pacienta projeví mimořádný zájem.
• Další otázkou, kterou upravuje jak nový občanský zákoník, tak i zákon o zdravotních službách, je možnost poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu pacienta.
Nový občanský zákoník umožňuje provést zákrok bez souhlasu pacienta (popřípadě udělení zástupného souhlasu) pouze za předpokladu, že:
1) život člověka je v náhlém a patrném nebezpečí a
2) souhlas ve stavu nouze nelze získat ani v jiné než stanovené formě a
3) zákrok je ve prospěch zdraví dotčené osoby.
Zákon o zdravotních službách naproti tomu upravuje otázku mnohem obsáhleji:
Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže:
a) mu
1. bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče,
2. je nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví,
3. je podle trestního řádu nebo občanského soudního řádu nařízeno vyšetření zdravotního stavu,
b) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo
c) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.
Nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům lze bez souhlasu zákonného zástupce hospitalizovat též v případě, jde-li o podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.
Pacientovi lze bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči, a to v případě:
a) kdy zdravotní stav neumožňuje pacientovi tento souhlas vyslovit; tím není dotčeno dříve vyslovené přání, nebo
b) léčby vážné duševní poruchy, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.
Nezletilému pacientovi nebo pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům lze bez souhlasu poskytnout neodkladnou péči, jde-li o:
a) případy podle odstavce 3 písm. b), nebo
b) zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví.
Nezletilému pacientovi nebo pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům lze poskytnout neodkladnou péči bez souhlasu zákonného zástupce, pokud je u něj podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.
Bez souhlasu lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví.
Z výše uvedeného vyplývá, že zákon o zdravotních službách umožňuje poskytnout zdravotní služby v mnohem širší škále případů než nový občanský zákoník. I v tomto bodě je tak nutné posoudit, který právní předpis bude zapotřebí aplikovat. Je evidentní, že i v tomto případě je nezbytné užít zásadu, podle níž má přednost zvláštní právní předpis před obecným. Poskytovatelé zdravotních služeb by se tak měli i nadále řídit citovaným ustanovením zákona o zdravotních službách, nikoliv restriktivnějším občanským zákoníkem.
• Nový občanský zákoník dále stanovuje povinnost získat přivolení soudu se zákrokem, při kterém má dojít k zanechání trvalých, neodvratitelných a vážných následků nebo zákrokem spojeným s vážným nebezpečím pro život a zdraví pacienta, a to v případě, že pacientem je osoba neschopná úsudku. Soud by měl přivolit k provedení zákroku po zhlédnutí dané osoby (s plným uznáváním její osobnosti) v případě, že je takový zákrok „dotčené osobě dle rozumného uvážení ku prospěchu”.
• Poslední legislativní novinkou týkající se souhlasu pacienta se zákrokem je případ zásahu do integrity člověka, který byl ve stavu, v němž nemohl posoudit, co se s ním děje, a tudíž ani sám nedal souhlas se zákrokem. V takovém případě je poskytovatel zdravotních služeb povinen neprodleně poté, co to pacientův zdravotní stav dovolí, vysvětlit mu podstatu zákroku, který na něm byl proveden, popsat možné následky takového zákroku, ale i o rizika, která by pacientovi hrozila v případě, že by zákrok proveden nebyl.
E) Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez souhlasu
Jak vyplývá již z výše uvedených ustanovení, nový občanský zákoník (v návaznosti na Ústavu, Listinu základních práv a svobod a uzavřené a závazné mezinárodní dohody) ochraňuje život, zdraví, ale i nedotknutelnost integrity občanů. Případné převzetí člověka do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu je natolik závažným zásahem do jeho práv, že v takovém případě nový občanský zákoník výslovně vymezuje práva a povinnosti, které musejí být dodrženy. I v těchto ustanoveních však dochází ke konfliktu s dikcí zákona o zdravotních službách, kdy v řadě případů nebude možné ustanovení nového občanského zákoníku v praxi aplikovat.
Nový občanský zákoník definuje následující:
• Samotné převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči bez jeho souhlasu je možné pouze v případech taxativně stanovených zákonem a za předpokladu, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením.
• Poskytovatel zdravotních služeb má povinnost neprodleně po převzetí osoby do zařízení poskytující zdravotní péči informovat o této skutečnosti jeho zákonného zástupce, opatrovníka nebo podpůrce a manžela nebo jinou známou osobu blízkou pacientovi. Poskytovatel zdravotních služeb nesmí informovat manžela nebo jinou osobu blízkou v případě, že mu to bylo pacientem zakázáno.
Zákon o zdravotních službách vymezuje okruh osob, které musejí být v případě nedobrovolné hospitalizace pacienta informovány, odlišně od nového občanského zákoníku. Ustanovení § 38 odst. 6 zákona č. 372/2011 Sb. pak určuje, že poskytovatel je povinen informovat osobu určenou pacientem podle § 33 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v případě, že jde o hospitalizaci, která nastala z důvodu, kdy:
- pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo
- jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.
Není-li taková osoba, pak musí informovat:
- některou z osob blízkých, popřípadě
- osobu ze společné domácnosti, nebo
- zákonného zástupce pacienta, pokud je mu taková osoba známa.
Není-li poskytovateli žádná z výše uvedených osob známa nebo ji nelze zastihnout, má povinnost informovat Policii České republiky.
Rovněž v tomto případě by se měli poskytovatelé zdravotních služeb řídit primárně speciálním právním předpisem, tedy zákonem o zdravotních službách a okruhem osob v něm uvedených.
• Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní služby má pak poskytovatel povinnost informovat do 24 hodin soud, který má pak povinnost rozhodnout do 7 dnů o učiněném opatření.
Tato úprava víceméně koresponduje s dikcí ustanovení § 40 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách s tím, že tento právní předpis nad rámec výše uvedeného upravuje, že není zapotřebí soud informovat v případě, že pacient do 24 hodin od okamžiku jeho převzetí do zdravotnického zařízení prokazatelným způsobem vyslovil svůj souhlas.
• Stejně jako tomu bylo v případě provedení zákroku bez souhlasu pacienta, tak i v případě umístění do zařízení poskytujícího zdravotní péči musí poskytovatel zdravotních služeb zajistit, aby této osobě bylo bez zbytečného odkladu vysvětleno:
i. z jakého zákonného důvodu došlo k tomuto opatření,
ii. jaké je její právní postavení,
iii. jaké jsou možnosti její právní ochrany,
iv. možnost zvolení si zmocněnce nebo důvěrníka.
Výše uvedená poučení musejí být samozřejmě poskytnuta takovým způsobem, aby jim dotčená osoba rozuměla. V případě, že jde o osobu, která má zákonného zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, pak musí poskytovatel zdravotních služeb poskytnout výše uvedená poučení rovněž jemu.
Kromě výše zmíněného okruhu osob pak musí poskytovatel zdravotních služeb bez zbytečného odkladu poskytnout náležité poučení i osobě zmocněnce nebo důvěrníka pacienta (za předpokladu, že si pacient takovou osobu zvolil). Podle ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) pak může podpůrce nebo důvěrník svým jménem ve prospěch pacienta uplatnit „veškerá jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného…
