Respektují lékaři při kontaktech s dospívajícími pacienty potřebu řešit etické problémy komunikace?
Považujeme za užitečné hned v úvodu vyslovit otázku, zda lékaři při kontaktech s dospívajícími pacienty respektují potřebu řešit etické problémy komunikace. Otázku klademe proto, že takový přístup znamená značnou míru empatie, je náročný na komunikační obratnost, vyžaduje ze strany lékařů jistou edukaci a soustavnější zájem také o otázky obecnější (až filozofického a sociologického charakteru). Např. informovanost o stylu života mládeže, o jejích životních cílech a hodnotách, a to v širších souvislostech (rodinné poměry, školní problémy, stupeň socializace, způsob stravování, využívání volného času, pohybové aktivity atd.). Souhlasíme s tím, že to rozhodně přesahuje tradiční rozměr lékařských věd, ale současně připomínáme, že to odpovídá požadavku komunikace zacílené na pacienta. U kontaktu s dospělým nemocným se požadavek znalosti prostředí a poměrů, v nichž momentálně žije, také stále vehementněji prosazuje, zvláště v souvislostech rychle rostoucí nezaměstnanosti, jejímž důsledkem nejsou pouze zhoršené poměry materiální, ale také vážné komplikace zdravotní, jak to dokazuje např. Z. Boleloucký v knize Nezaměstnanost (3).
Hledání odpovědí na otázku z úvodu není jednoduché. Překážkou není pouze omezený čas na pacienta. Může se zdát, že pro lékaře je taková snaha luxusem, nebo snad čímsi neúměrně zatěžujícím. Ale studium pozoruhodné publikace kolektivu autorů (Etika a komunikace v medicíně) vyzývá k odhodlání nevzdat individuální komunikační přístupy. V předmluvě ke knize na to upozornil Tomáš Zima, neboť právě vzhledem k současným diagnostickým a terapeutickým metodám a postupům se objevují takové souvislosti, které staví rozhodování lékaře před řešení nejen problémů léčebných, ale i dilemat morálních. Lékař může lépe a účinně reagovat na mravní (a s tím související léčebné) potřeby ve spolupráci s rodiči (bohužel k takové spolupráci často nepřipravenými a někdy i málo ochotnými), ale také ve spolupráci s učiteli i pracovníky mimoškolních zařízení. V tom je náš pohled novátorský, nikoliv ovšem objevný, jak vysvětlíme později. Po zkušenostech, které máme z výzkumu nadváhy u adolescentů a z výzkumu zooterapie u stejné věkové kategorie se za širší spolupráci přimlouváme.
Naštěstí se můžeme opřít o jeden dosud existující významný příznivý aspekt. Je jím (možná i navzdory podmínkám) vysoká prestiž lékařského povolání a úloha odborných znalostí lékařů. Je tu axiomem, že bez pomoci lékařů se nelze při řešení etických problémů adolescentních pacientů obejít. Toto konstatování chceme ještě podpořit odkazem na zkušenosti z vynikajících tradic založených v dějinách české medicíny. Na některé z nich chceme pro názornost upozornit, i když už působí a existují názory, že vliv tradic je zproblematizován natolik, že jejich éra v podstatě končí. I když připustíme, že diskontinuita je v moderních formách života nutná, nelze ovšem současně popřít nutnost zachovat určitou míru kontinuity - úctu ke všemu, co bylo dosud v medicíně vykonáno, a k přínosu (a vkladu) předchozích generací, na nichž se přece dobová medicína rozvíjí.
Proto i poučit se z dějin české medicíny není čímsi zastaralým ani prostým obrácením se k minulému, ale patří k legitimnímu hledání možných trendů budoucího vývoje.
Je možné, že úvahy obecnějšího charakteru mohou pro svou „metafyzičnost“ budit jistý nesouhlas. Přesto si dovolíme je zde prezentovat. Přední český fyziolog (patří k zakladatelské generaci Masarykovy univerzity v Brně) profesor a rektor Edward Babák (1873–1926) ve svém inauguračním projevu (13), v němž upozorňoval na podstatné souvislosti fyziologie, biologie, psychologie a filozofie, položil právě zvláštní důraz na nezbytnost filozofické orientace mediků. Přímo je prosil a vyzval, aby o ni usilovali. Dodnes je Babákův vliv patrný ve vysoké teoretické kultuře univerzitních pracovišť, která spoluzakládal. Nebyl (zvláště při snaze překonat roztříštěnost morfologických, fyziologických a biologických oborů) ušetřen výtek, že zavádí „obecné spekulace“ do speciálně vědního poznání. Naopak, Babákovu koncepční hloubku přístupu ke zkoumaným jevům je třeba ocenit, jako by předjímal paradigma moderní medicíny vycházející jak z přírodních věd, tak z oblasti humanitních oborů a s jistým vztahem k disciplínám duchovním.
Jen zdánlivě jsme se vzdálili našemu tématu – do této šíře záběru patří rovněž etika, kterou obvykle chápeme jako filozofickou disciplínu, byť již relativně samostatnou.
V dějinách vědy se utvořily podmínky i pro tvůrčí využívání metodologicky cenného principu – mohl by snad být označen jako princip vzorů. Umožňuje čerpat poznání z díla a života velkých osobností medicíny. K nim patří rovněž (dosud pravděpodobně nedostatečně v dějinách lékařství doceněný) Babákův vrstevník prof. MUDr. František Hamza (1868–1930). K připomenutí jeho role v medicíně první poloviny dvacátého století odkazujeme na publikaci Věry Linhartové Skutkem a pravdou milovat lidi (8). František Hamza neváhal věnovat téměř všechny rodinné finanční prostředky na výstavbu léčebny v Luži-Košumberku pro skrofulózní děti, první v Rakousku-Uhersku (pokud byly chudé, léčil je zdarma). Co nás zaujalo, je to, jak Hamza prozíravě vystihl a respektoval specifiku dětského věku, k dětem nepřistupoval jako ke „zmenšenině“ dospělého a v psychologické rovině, což působilo v jeho době novotářsky, z toho vyvodil pro svůj přístup k dětem v celém dlouhotrvajícím léčebném období také potřebné závěry. Byly mnohostranné, vpravdě humánní; nikoho nediskriminoval, nerozlišoval chudé dítě či nemocné, uznával také léčebnou sílu přírodního prostředí i léčebnou sílu lékařova slova. Svou roli lékaře vnímal doslova otcovsky, mnohem šířeji, než mu přikazovaly stavovské zvyklosti. Mnohé bylo novátorské, zvláště propojení léčebných a pedagogických přístupů – etika lékařovy práce příkladná. Ve styku s dětmi hojně využíval haptické chování (často se dětí dotýkal, pohlazením konejšil), jedl s nimi ve společné jídelně, i když jejich mokvající rány nepříjemně páchly. Pobýval s nimi i při školním vyučování (děti trávily v ústavu dlouhé měsíce). Rozhodl se léčit děti nejen na základě tehdy dosažených vědeckých poznatků o léčbě skrofulózy, ale také experimentálně (kozím mlékem z vlastního ústavního chovu) a vzdělávat a vychovávat je ještě i tehdy – v případech, kde to bylo možné – kdy už byly vyléčené a propuštěné do domácího prostředí. Takto motivován založil při léčebně vynikající ústavní školu, u nás tehdy novátorskou – vybavenou rovněž pracovními dílnami, kde zaváděl ergoterapii.
Proč to všechno připomínáme? Hamzovy zkušenosti a denní styk s dětmi ho přivedly k požadavku účelné a vzájemně se doplňující spolupráce lékařů a učitelů při zdravotní péči a při celkovém osobnostním formování dětí. Hamza svým osobním příkladem postupně získával pro tento cíl své spolupracovníky. Aniž bychom zacházeli do dalších podrobností, můžeme konstatovat, že i v přísně dodržovaných hygienických podmínkách dokázali v Luži-Košumberku dbát jak na tělesné, tak na psychické a kulturní potřeby dětí, a to zásadně na úrovni individuálního přístupu. Pojem potřeba se nikdy z Hamzova uvažování nevytratil, nebyl nikdy zatlačen např. komerčními zájmy.
Lužský projekt, spočívající v důrazu na lidskou důstojnost, založený na humánních hodnotách, neztrácí ani v proměnách času inspirující sílu a výsostný etický význam. Nemáme zde prostor, a není to nezbytné, podrobněji popsat, že také ani Hamzu neminul konflikt zájmů (vyvěrající z tehdejších dobových poměrů) s hodnotami, které vyznával, byl tím velmi roztrpčen. Celé jeho životní dílo ovšem zůstává svým významem obdivuhodným a realizovaným činem, který kultivoval mezilidské vztahy, úroveň komunikace a charakter jednání lékaře s pacientem. Vyzařuje z něj étos, který v uplatněné jevové podobě nemůže být sice v současných podmínkách mechanicky kopírován, jeho podstata je však hodna následování.
K příkladům principu vzorů dodejme ještě alespoň jeden – rovněž mimořádně inspirující – vědce, biologa, lékaře a rektora Univerzity Karlovy Jana Bělehrádka. S předchozími osobnostmi jej spojuje i to, že po určitou dobu svého působení také pracoval na Masarykově univerzitě v Brně. Stal se propagátorem uplatňování holismu v lékařství. Nebyl jediným zastáncem holistického stanoviska u nás, mimořádně se však zamýšlel nad jeho významem a možnostmi využívání v lékařství s tím, že nepřehlížel a v podstatě nepřejímal jednostrannosti, které se v dějinách filozofie v souvislosti s holismem vyskytly. O Bělehrádkově roli v dějinách českého holismu lze získat ucelenější informaci v publikaci Jan Bělehrádek a jeho cesta ke svobodě ducha. V knize Ctirad John a zvláště pak Pavel Jerie ve svých vzpomínkách Bělehrádkův holismus oceňují, ale také jej zasvěceně vysvětlují (7). To nám umožňuje připojit už jen jednu poznámku – z uplatňování celostního hlediska přímo plyne, že bez etických zřetelů nelze v moderním lékařství léčebné problémy řešit, což ještě umocněněji platí zvláště v přístupu k dětem.
U adolescentů se stále setkáváme s názory a postoji k prožívaným životním situacím, které byly již v průběhu staletí v etických teoriích reflektovány, byly analyzovány - typologizovány a pojmenovávány. Dnes se pochopitelně tato stanoviska explicitně nevyjadřují, většina adolescentů ani o názvech či existenci etických směrů nic neví, ale implicitně se k nim blíží, často si etické důsledky lékařova chování uvědomuje, negativně či pozitivně je prožívá. Pro ilustraci se zmíníme alespoň o jednom z etických postojů - hédonismu (sahá až do antiky, je pojmem pocházejícím z řeckého hédoné, což znamená slast, rozkoš).Hédonistické úsilí prochází napříč staletími civilizačního rozvoje, z českých autorů se mu zvláště věnoval Milan Machovecv knize Smysl…
