dnes je 25.6.2022

Input:

Zásah do osobnostních práv způsobený při poskytování zdravotních služeb

2.6.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.5
Zásah do osobnostních práv způsobený při poskytování zdravotních služeb

Mgr. Martin Kůs

Cílem medicíny je poskytovat pacientům zdravotní služby a odbornou pomoc, která je v ideálním případě spojena se zlepšením jejich zdravotního stavu. I v těchto případech může dojít k pochybení zdravotnických pracovníků, které má pak často za následek analyzování odpovědnosti zdravotních pracovníků, respektive zdravotnického zařízení za způsobenou škodu.

Při posuzování nároků poškozeného (popřípadě pozůstalých v případě, že došlo k úmrtí pacienta) je nezbytné zohlednit následující fakta, na jejichž základě lze určit, zda je možné požadovat příslušnou náhradu, z jakého právního titulu a popřípadě v jaké výši:

kdy došlo k jednání, u kterého má být posuzováno, zda jde o jednání protiprávní či nikoliv,

zda jednání zdravotnického pracovníka byla v souladu s nejnovějšími poznatky lékařské vědy (lege artis) či zda je možné takové jednání označit jako v rozporu s právními předpisy,

jaké jsou faktické následky protiprávního jednání zdravotnického pracovníka (především zda došlo k úmrtí pacienta či nikoliv).

Ad 1. Posouzení okamžiku, kdy došlo k jednání, které má za následek vznik škodlivého následku:

Časové hledisko hrálo v otázce úspěšného uplatňování práva vždy zásadní roli. Důvodem byla především nutnost posoudit otázku promlčení daného nároku.

V současné době představuje časové hledisko ještě důležitější faktor, a to z důvodu přijetí a nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ” – nový občanský zákoník), který významně zasáhl do takřka všech oblastí civilního práva, odpovědnost za protiprávní jednání nevyjímaje.

Mohlo by se zdát, že změna, ke které došlo 1. ledna 2014 (nabytí účinnosti NOZ), bude mít za následek pouze „výměnu” do té doby účinného občanského zákoníku1, opak je však pravdou. Pro každý, v současné době posuzovaný případ, tak bude zapotřebí důkladně prozkoumat, zda se příslušná práva, jakož i nároky poškozených, budou řídit podle starého nebo nového občanského zákoníku. Volba správného právního předpisu2 tak představuje základní podmínku pro úspěšné vymáhání práva (např. náhrady škody na zdraví, odškodnění za nemajetkovou újmu aj.).

Při posuzování otázky, který právní předpis aplikovat, je zapotřebí zkoumat primárně, kdy došlo ke skutečnosti, z níž je odvozován budoucí nárok3:

V případě, že k události, která zapříčinila vznik škody4, došlo v období od 1. 1. 2014, pak se veškerá práva a povinnosti budou řídit příslušnými ustanoveními NOZ.

Naopak právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti NOZ5, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, se řídí právními předpisy účinnými v době, kdy k takovému jednání došlo (tedy především se budou řídit podle ObčZ).

Výše uvedené rozlišení představuje základní pravidlo, podle něhož je možné posoudit převážnou většinu nastalých situací. Je však nutné upozornit, že NOZ definuje výjimky z výše uvedeného pravidla6.

Otázka určení a následné aplikace správného právního předpisu může být v některých situacích poměrně komplikovaná, proto lze v případě jakýchkoliv nejasností týkajících se výkladu této otázky doporučit konzultaci s odborníkem (primárně advokátem), který bude schopen na základě konkrétních skutečností posoudit, který právní předpis použít, a navrhnout optimální postup. Za problematický lze označit například případ dlouhodobější hospitalizace, která probíhala na přelomu roku 2013 a 2014, kdy bylo na pacientovi provedeno větší množství lékařských úkonů.

S ohledem na fakt, že ještě po dobu několika let budou některé případy posuzovány podle ObčZ, bude v tomto článku popsána právní úprava obsažená jak v NOZ, tak i v ObčZ. Pro lepší orientaci v textu bude úprava obsažená v NOZ označena podtrženě, zatímco úprava podle ObčZ kurzívou.

Vztah NOZ a zákona o zdravotních službách

Další otázkou, o níž je nutné se v rámci tohoto článku alespoň okrajově zmínit7, je vztah NOZ a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách”).

Bohužel je nutné konstatovat, že oba citované právní předpisy obsahují úpravu totožných otázek i pojmů, avšak ne zřídka je vysvětlují odlišně. Za této situace je tedy nezbytné rozhodnout, který právní předpis se pro danou situaci využije a který nikoliv. V této souvislosti bude zapotřebí postupovat podle tzv. zásady speciality, podle níž má zvláštní právní předpis (v tomto případě zákon o zdravotních službách) přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v NOZ. To má za následek, že u otázek upravených oběma právními předpisy se bude postupovat podle úpravy obsažené v zákoně o zdravotních službách, zatímco v případě, že zákon o zdravotních službách některou otázku neupravuje, budou použita příslušná ustanovení NOZ. V praxi tudíž bude často docházet k tomu, kdy některá ustanovení NOZ nebudou aplikována, zatímco jiná, okrajová, budou doplňovat úpravu obsaženou v zákoně o zdravotních službách.

Tento stav lze hodnotit jako neblahý, jeho příčinou je především okamžik finálních úprav NOZ, které byly prováděny ještě před nabytím účinnosti zákona o zdravotních službách8.

V rámci tohoto článku budete samozřejmě taková situace popsána, a to včetně správného postupu, který reflektuje jak zákon o zdravotních službách, tak i úpravu obsaženou v NOZ.

Ad 2. Otázka existence protiprávního jednání zdravotního pracovníka

Jak již bylo dříve uvedeno, i přes značný pokrok lékařské vědy není vždy možné garantovat zlepšení zdravotního stavu pacienta, rovněž může dojít ke komplikacím, které mohou mít za následek i úmrtí pacienta. V takovém případě je nezbytné posuzovat, zda zdravotnický personál postupoval lege artis či nikoliv. Pokud by došlo při poskytování zdravotní péče k pochybení, pak by se jednalo o postup, který by byl v rozporu s právními předpisy, neboť protiprávní jednání je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti zdravotnických pracovníků, respektive zdravotnických zařízení.

Ad 3. Posouzení faktických následků protiprávního jednání

Při poskytování zdravotních služeb se lze nejčastěji setkat s těmito nepříznivými následky nesprávného postupu lékařů:

dojde k úmrtí pacienta,

dojde ke škodě na zdraví pacienta,

protiprávní jednání má za následek zásah do osobnostních práv pacienta, popřípadě osob jemu blízkých9.

Z důvodů protiprávního jednání na straně poskytovatele zdravotních služeb došlo k úmrtí pacienta

V této souvislosti je zapotřebí poukázat na fakt, že NOZ zcela opouští zákonnou úpravu výše náhrady škody s následkem úmrtí. Konkrétní výše škody je závislá na velkém množství faktorů souvisejících s konkrétním případem, které musí nově soud při rozhodování o určení výše náhrady škody vzít v potaz Výhodou této změny je možnost soudu zohlednit např. to, zda pacient trpěl, zda se jednalo o „pouhé” jedno porušení právní povinnosti či zda byla péče o pacienta zanedbávána dlouhodobě, zda se jednalo o jednání úmyslné nebo nedbalostní, apod.

Na druhou stranu nevýhodou této nové úpravy je vyšší náročnost pro případné žalobce, kteří budou muset pro úspěch ve věci shromáždit daleko větší počet důkazních prostředků. Stejně tak bude obtížnější odhadnout výši žalované částky10.

V případě, že k protiprávnímu jednání vedoucímu k smrti pacienta došlo před rokem 2014, pak je zapotřebí na daný případ aplikovat příslušná ustanovení ObčZ, podle něhož mají pozůstalí právo především na náhradu škody, která je taxativně uvedena v ustanovení § 444 ObčZ. Za škodu usmrcením náleží podle tohoto ustanovení pozůstalým jednorázové odškodné.

Konkrétně náleží:

každému manželovi nebo manželce 240.000 Kč,

každému dítěti 240.000 Kč,

každému rodiči 240.000 Kč,

každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85.000 Kč,

každému sourozenci zesnulého 175.000 Kč,

každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240.000 Kč.

Z důvodu protiprávního jednání na straně poskytovatele zdravotních služeb došlo ke vzniku škody na zdraví (kdy nedošlo k úmrtí pacienta)

Stejně jako tomu bylo i v případě náhrady škody za způsobení smrti, tak i v případě škody na zdraví u pacienta, u něhož nedošlo k úmrtí, byly zrušeny paušální částky za způsobenou škodu. NOZ konkrétně zrušil vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Soud bude tedy nově rovněž i v této otázce detailně zkoumat veškeré okolnosti, které s posuzovaným případem souvisejí. V NOZ je stanoveno, že nově bude soud zkoumat např. i to, zda pacient neměl strach o život nebo o vážné poškození zdraví.

Fakt, že citovaná vyhláška byla zrušena, ještě automaticky neznamená, že si podle ní nemohou strany sporu (pacient a osoby jemu blízké a na druhé straně poskytovatel zdravotních služeb) nechat vypracovat znalecký posudek. Soud sice nerozhoduje pouze na základě závěru znalce, ale k jemu zjištěným skutečnostem zcela nepochybně přihlédne.

U případů posuzovaných podle ObčZ (porušení právních předpisů nastalo před rokem 2014) má oběť tohoto jednání nárok na náhradu škody spočívající především v bolestném a částce odpovídající snížení společenského uplatnění, a to ve výši stanovené vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.

Jednáním zdravotnických pracovníků došlo k zásahu do osobnostních práv pacienta nebo jeho blízkých

S ohledem na velký rozsah problematiky náhrady za újmu způsobenou nesprávnou péčí zdravotnických pracovníků bude se tento článek zabývat výhradně otázkou zásahu do osobnostních práv.

Obecně k otázce ochrany osobnosti

Vzhledem k důležitosti ochrany osobnosti a jejích práv bylo nezbytné právně upravit tuto otázku napříč celým právním řádem. Základním předpisem, ve kterém je kodifikována ochrana osobnosti, je Listina základních práv a svobod. Ustanovení článku 10 Listiny přiznává každému následující práva:

právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno,

právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života,

právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Nedotknutelnost osoby je zakotvena v článku 7 Listiny základních práv a svobod, v němž se výslovně uvádí: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Mimo výše uvedené ustanovení Listiny bylo uzavřeno velké množství mezinárodních smluv a dohod, které rovněž garantují lidským osobám jejich nedotknutelnost. Mezi tyto dohody je bezesporu možné zařadit například Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Úmluvu proti mučení. S ohledem na ustanovení článku 10 Ústavy (podle kterého vyhlášené mezinárodni smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva) jsou tyto smlouvy součástí právního řádu České republiky a mají silnější postavení než zákon.

S ohledem na důležitost ochrany osobnosti došlo přirozeně k zákonnému zakotvení nejen definice osobnosti člověka a osobnostních práv jako takových, ale i k úpravě náhrady za porušení těchto práv. Je tedy pochopitelné, že úprava osobnostních práv i jejich ochrany byla obsažena jak, v ObčZ, tak v NOZ.

NOZ jako základní ustanovení zakotvující ochranu osobnosti člověka uvádí, že chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého s tím, že ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy11.

Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má pak právo domáhat se toho, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu nebo aby byl odstraněn jeho následek. Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoliv z osob jemu blízkých.12

ObčZ upravoval otázku ochrany osobnosti odlišně, kdy § 11 ObčZ uváděl, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

V případě, že k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti dané fyzické osoby došlo před koncem roku 2013, pak má tato osoba podle ustanovení § 13 odst. 1 ObčZ právo domáhat se toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Vztah náhrady škody za usmrcení a odškodnění za nemajetkovou újmu

Usmrcení osoby blízké takřka bezvýjimečně citelně zasáhne pozůstalé osoby. Nabízí se tudíž otázka, zda v případě takového zásahu nedojde automaticky rovněž k zásahu do osobnostních práv pozůstalých.

Této problematice se opakovaně věnoval i Ústavní soud ČR, který mimo jiné dovodil, že rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv a protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby. Vzhledem ke skutečnosti, že právo na ochranu soukromí je jedním z dílčích práv na ochranu osobnosti, pak v případě zásahu do soukromého a rodinného života (například z důvodu usmrcení osoby blízké) dochází k zásahu do osobnostních práv pozůstalých.

Jak již bylo uvedeno výše, nabytím účinnosti NOZ získali jak poškození, tak případně i soudci mnohem větší možnosti při posuzování okolností příslušných protiprávních jednání. ObčZ v případě smrti osoby blízké stanovil jednorázovou výši odškodného, aniž by do hloubky zkoumal okolnosti vzniku příslušné škody, vztah zemřelého a dané osoby blízké, způsob a sílu zásahu do rodinného života pozůstalých, jakož i případné okolnosti, které vedly ke smrti daného pacienta. Tento postup tak v praxi občas vedl k natolik bizarním situacím, kdy stejnou výši odškodnění získaly jak manželka, s níž byl zemřelý 40 let šťastně ženatý, tak i manželka, s níž zemřelý již 5 let nebydlel a jejich vzájemný vztah se zemřelým byl nepřátelský.

Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že se budou moci poškození v rámci jednání u soudu domáhat toho, aby soud zohlednil i okolnosti konkrétního případu a na jejich základě jim přiznal vyšší náhradu. Dříve sice soudce vzal okolnosti případu v potaz, ale byl striktně limitován náhradou škody upravenou v ustanovení § 444 odst. 3 ObčZ. Poškození tak byli ohledně svých dalších nároků nuceni podstoupit další spor (náhrada nemajetkové újmy)13, kdy navíc s ohledem na promlčecí lhůty bylo často zapotřebí podat žalobu na náhradu nemajetkové újmy ještě před tím, než došlo k pravomocnému rozhodnutí o žalobě na náhradu škody způsobené smrtí.

Současný postup, kdy soud zkoumá komplexně veškeré okolnosti vzniku škody, vyplývá i z ustanovení § 2958 NOZ, který uvádí, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy s tím, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Výše uvedená právní úprava NOZ však nevylučuje domáhání se náhrady nemajetkové újmy zvlášť, bez ohledu na případný nárok na náhradu škody. Konkrétně se jedná o případ, který odůvodňují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. V takovém případě nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit14.

Jak již bylo uvedeno výše, ustanovení § 444 odst. 3 ObčZ zakládalo originální právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za újmu, která jim vznikla v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, byla tato úprava natolik paušální, že ji nebylo možné považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučovala, pokud jednorázové odškodnění nebylo dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tudíž vyplývá, že ačkoliv dochází při usmrcení blízké osoby zároveň k zásahu do osobnostních práv pozůstalých, neznamená tato skutečnost ještě automaticky vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Forma zadostiučinění tudíž závisí nejen na následku, ale i na dalších faktorech.

Ohledně otázky náhrady škody a nároků z titulu nemajetkové újmy (podle ObčZ) Nejvyšší soud judikoval, že nelze dospět k závěru, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody. Jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

Formy zadostiučinění

Jednoznačným cílem zadostiučinění je zmírnění nemajetkové újmy, která z důvodu protiprávního jednání vznikla jiné fyzické osobě.

V případě ObčZ lze shrnout, že pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 ObčZ, je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem a která tak současně bude i účinná. ObčZ v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše.

Osobám, do jejichž osobnostních práv bylo tedy protiprávně zasaženo, lze tudíž přiznat následující formy zadostiučinění:

nepeněžité zadostiučinění (tzv. morální zadostiučinění),

zadostiučinění v penězích (tzv. relutární zadostiučinění).

Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení ObčZ, tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 ObčZ sledují stejný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.

Pro dokreslení je rovně nutné zmínit, že právní úprava této otázky podle NOZ koncepčně vychází z předchozí právní úpravy, kdy i NOZ výslovně poukazuje na to, že má být zvolena taková forma zadostiučinění, která může vzniklou nemajetkovou újmu dostatečně odčinit. Peněžní forma zadostiučinění přichází v úvahu až v případě, kdy nezajistí jiný způsob zadostiučinění dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Nepeněžité zadostiučinění

Všeobecně (mylně) zastávaný názor týkající se formy zadostiučinění spočívá v automatickém nárokování peněžité náhrady. Takovýto postup by byl však zcela nesprávný, jelikož relutární satisfakce přichází v úvahu až v případě, že žádná z forem nepeněžitého zadostiučinění není dostatečná pro zmírnění následku neoprávněného zásahu15.

Existuje velké množství různých forem nepeněžitého zadostiučinění. Některé z nich jsou poškozeným poskytnuty, aniž by si to poškození vůbec uvědomili. Toto však má následně významný dopad na případné určení peněžitého zadostiučinění, popřípadě na jeho výši.

Mezi nejčastější formy nepeněžitého zadostiučinění lze zařadit:

omluvu,

konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv,

aktivně projevenou snahu toho, kdo neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, zajistit postiženému konkrétní satisfakci (např. dobrovolným poskytnutím finančních prostředků jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, respektive pokusem eventuálně i jinak zmírnit následky zásahu, např. formou účasti s postiženým, součinností s ním, projevenou lítostí apod.),

trestní řízení vedené v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické osoby proti tomu, kdo se tohoto zásahu dopustil, resp. samotné rozhodnutí vydané v tomto řízení může být jednou z forem zadostiučinění. Možný satisfakční účin trestního řízení přitom však může mít značně rozdílnou intenzitu podle okolností konkrétního případu.

V případě, že osoba, která zasáhla do osobnostních práv jiného, chce této osobě dobrovolně poskytnout zadostiučinění, může jí poskytnout jak některou z forem nepeněžitého zadostiučinění (např. omluvu, psychologickou pomoc apod.), tak zároveň i určité finanční narovnání. V případě, že dobrovolně poskytnuté zadostiučinění nebudou považovat osoby, do jejichž práv bylo zasaženo, za adekvátní jejich újmě, pak nic nebrání tomu, aby se domáhaly dalších nároků soudní cestou.

Obecně je možné shrnout, že pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem a která tak současně bude i účinná.

Zadostiučinění v penězích

Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 ObčZ, resp. ustanovení § 2951 NOZ je jedním z dílčích prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy.

Představy osob, které se domáhají zadostiučinění v penězích, a subjektů, jež jsou povinny takovéto zadostiučinění poskytnout, se často výrazně liší. Z tohoto důvodu je nutné, aby se poškození domáhali svých práv soudní cestou. Věcně a místně příslušným je krajský soud podle bydliště (nebo v případě právnické osoby sídla) osoby, která zasáhla do osobnostních práv jiného.

Ustanovení ObčZ i NOZ pro přiznání relutární náhrady předpokládají značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění. Výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Je skutečností, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.

První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu jako postačující. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou.

Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

V případě, že dojde k zásahu do osobnostních práv a oběť takového zásahu bude chtít požadovat (především) náhradu nemajetkové újmy v penězích, bude pro ni důležité správně určit požadovanou výši částky. Jak již bylo uvedeno výše, soud přizná částku podle svého uvážení, může tedy návrh poškozeného změnit (snížit). Vzhledem ke skutečnosti, že občanskoprávní předpisy (s ohledem na jedinečnost každého případu) nikde neupravují výši náhrady za nemajetkovou újmu ani závazný způsob jejího určení, je určení výše požadované částky o to obtížnější. Výše relutární náhrady, které se chce daný subjekt soudně domáhat, má vliv např. na výši soudního poplatku za podání žaloby, popřípadě na náhradu nákladů řízení, které by v případě neúspěchu ve věci byl žalobce povinen uhradit žalovanému. Nepřiměřený nárok by tak mohl mít za následek značné finanční zatížení žalobce, a to jak na začátku sporu (soudní poplatek), tak i na jeho konci (případná náhrada nákladů řízení).

Žalobci by při posuzování výše žalované částky měli zvážit mimo jiné následující skutečnosti:

okolnosti zásahu do osobnostních práv,

odstranitelnost/neodstranitelnost protiprávního stavu,

jednání žalovaného poté, co neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobce (poskytnutí součinnosti, vyjádření lítosti, poskytnutí zadostiučinění, omluvy…),

ostatní formy již poskytnutého nepeněžitého (popř. peněžitého) zadostiučinění (včetně např. trestního řízení),

vliv zásahu na další život žalobcův aj.

Subjekty způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiných osob

Tato otázka je důležitá především s ohledem na případné stanovení žalovaného. K nejasnostem může dojít v případě, kdy se lékař, zaměstnanec zdravotnického zařízení, dopustí při výkonu své pracovní činnosti jednání, které má za následek zásah do osobnostních práv třetích osob. V takovém případě bude nezbytné určit, zda bude osoba, do jejíchž osobnostních práv bylo zasaženo, požadovat náhradu po lékaři, nebo po zdravotnickém zařízení, které daného zdravotnického pracovníka zaměstnává.

Odpověď na výše uvedenou otázku poskytuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že subjektem, jenž neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, může být jak fyzická osoba, tak i osoba právnická. Jestliže zaměstnanec právnické osoby při provedeném zásahu do osobnostních práv fyzické osoby jednal v rámci plnění úkolů právnické osoby, je zásah způsoben touto osobou. Z plnění úkolů právnické osoby nevybočuje každá činnost zaměstnance, jíž způsobil škodu a jež je trestným činem.

Promlčení nároku na zadostiučinění za způsobenou újmu na osobnostních právech

Promlčení nároku na přiznání příslušného zadostiučinění je rovněž jednou ze základních otázek při posuzování, zda se domáhat práv vyplývajících z neoprávněného zásahu do osobnostních práv soudní cestou.

V této otázce je nezbytné rozlišovat formu požadovaného zadostiučinění. Jak již bylo výše uvedeno, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích představuje osobnostní právo majetkové povahy. Právě majetková povaha tohoto osobnostního práva způsobuje, že se právo na zadostiučinění v penězích promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že se subjektivně osobnostní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují.

V případě, že tedy dojde k podání žaloby, jíž se bude ten, do jehož osobnostních práv bylo zasaženo, domáhat např. konstatování, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, omluvy a finanční částky, pak soud (v případě uplatnění námitky promlčení) žalobu v části týkající se požadavku na finanční zadostiučinění zamítne a pouze konstatuje, že došlo k zásahu do osobnostních práv a žalovanému uloží, aby se žalobci stanoveným způsobem omluvil.

1.5

Zásah do osobnostních práv způsobený při poskytování zdravotních služeb

Mgr. Martin Kůs

2. 6. 2014

Cílem medicíny je poskytovat pacientům zdravotní služby a odbornou pomoc, která je v ideálním případě spojena se zlepšením jejich zdravotního stavu. I v těchto případech může dojít k pochybení zdravotnických pracovníků, které má pak často za následek analyzování odpovědnosti zdravotních pracovníků, respektive zdravotnického zařízení za způsobenou škodu.

Při posuzování nároků poškozeného (popřípadě pozůstalých v případě, že došlo k úmrtí pacienta) je nezbytné zohlednit následující fakta, na jejichž základě lze určit, zda je možné požadovat příslušnou náhradu, z jakého právního titulu a popřípadě v jaké výši:

1. kdy došlo k jednání, u

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací

Nahrávám...
Nahrávám...