dnes je 26.4.2024

Input:

Respektování důstojnosti člověka v závěru života

29.1.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.35
Respektování důstojnosti člověka v závěru života

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Úvod

Téma smrti, které patří k životu, je smutné a bolestné. Umírání se v současnosti ve vyspělých zemích odehrává převážně ve zdravotnických a sociálních zařízeních různých typů. Právě zde tráví většina lidí poslední dny a hodiny svého života, často v anonymitě, byť obklopeni společenstvím lidí: pacientů, zdravotnického personálu, dobrovolníků, duchovních, rodiny. Umírání a smrt je eticky i komunikačně velmi náročné téma. „Sestra je pacientovi nejblíže, často se stává jeho důvěrníkem. V interakci s pacientem a jeho rodinou se musí chovat tak, aby nepřeslechla signály, které sdělují, že něco není v pořádku.“ (Krátká, 2007, s. 37). Umíráme proto, že jsme smrtelní. Umírání není nemoc, je to poslední stadium života, které končí smrtí.

Zdravotničtí profesionálové se setkávají se smrtí často a zblízka. Fyzická blízkost a tělesný kontakt s umírajícím ještě nemusí znamenat skutečnou blízkost a porozumění. Uvědomění si determinant dobré, důstojné smrti není u většiny osob naší společnosti hluboké a rozšířené. Vědomí těchto závislostí je podstatné pro každého člověka na konci života. Je proto společensky vhodné toto povědomí prohlubovat a rozšiřovat. Člověk jako jediná živá bytost je schopen o sobě přemýšlet, být pánem svého jednání a určovat svůj vlastní život. Tato schopnost tvoří také jeho důstojnost. Podstata důstojnosti lidské existence spočívá v tom, že člověkem majícím svobodu sebeurčení nesmí nikdo disponovat. (Rotter, 1999, s. 25)

Důstojnost v umírání v dokumentech

Důstojnost v umírání je zdůrazňována zejména v následujících dokumentech:

• rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 613, rok 1976,

• doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy číslo 779, rok 1976,

• dokument č. 1418/1999, „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících”, který přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy dne 25. června 1999, je znám pod názvem „Charta práv umírajících”,

• Etické normy v ošetřovatelském povolání – norma č. 5,

• Korejská deklarace o hospicové a paliativní péči, rok 2005,

• Evropská konference o důstojnosti a ohroženosti starších lidí, Praha, rok 2009.

Umíráme, protože jsme smrtelní

Důstojnost lidského života spočívá v hodnotě člověka. Člověk zakouší svou hodnotu především tehdy, když se cítí milován. Pokud ví, že je druhému milý a drahý, je také sám přesvědčen o smyslu a hodnotě své existence. Hodnota lidského života se neměří jen zdravím a blahobytem, nýbrž má mnohem hlubší zdůvodnění. Hodnota člověka nezávisí jen na tom, jestli je v té chvíli milován nebo nikoliv, nýbrž na tom, zda je hoden lásky. To je otázka, kterou nelze zodpovědět empirickým výzkumem, nýbrž otázka rozhodnutí a nakonec otázka víry. (Rotter, 1999, s. 26)

Člověk má nárok na přirozenou a lidsky důstojnou smrt a nesmí být považován za stroj, který je vždy možné opravit. Lidský život utrpení doprovází. Otázka smyslu utrpení je jednou z prastarých otázek člověka. Zvláště naléhavá je přirozeně při těžké nemoci, nebo když se blíží smrt. (Rotter, 1999, s. 68)

Umírající člověk a jeho rodina jsou citlivě vnímaví k tomu, jak s nimi okolí jedná, a zde je zachování důstojnosti člověka mimořádně významné. To, jak umírající prožívá poslední chvíle svého života a způsob jednání s ním a k němu, patří ke kultuře společnosti a  také rodina potřebuje mít pocit, že jejich blízký odešel z tohoto pozemského světa důstojně, že s ním bylo až do poslední chvíle zacházeno jako s lidskou bytostí, která si zaslouží ohled a citlivé zacházení. Pro zachování důstojné péče jsou důležité faktory, které jsou projevem zájmu o umírajícího člověka: vlídnost, zdvořilost, naslouchání a vhodná komunikace. (Rotter, 1999, s. 26) Člověk umírá, protože musí, je to zákon přírody. Sestra a ostatní ošetřující personál o umírajícího pečují, protože chtějí, protože si tuto službu vybrali za své povolání. Etické normy v ošetřovatelském povolání uvádějí: „Sestra vykonává vhodné zákroky a léčebné úkony, aby ulehčila přežití období nemocí, zotavení z onemocnění, nebo přispěla k důstojnému umírání.”

Důstojné umírání je vědomá příprava a akceptace přirozeného umírání, kdy má pacient zajištěny a splněny všechny potřeby:

• biologické (somatické),

• psychické,

• duchovní (spirituální),

• sociální.

A) Biologické potřeby – somatické a možné způsoby jejich podpory:

• Nepřetržitá výměna plynů (kyslík, intubace, tracheostomie).

• Hydratace (infuze).

• Výživa (žaludeční sonda, stomie).

• Vyprazdňování moče a stolice (PMK, stomie).

• Udržování správné tělesné teploty (boj se zvýšenou teplotou).

• Potřeba pohybu, životní aktivity (aktivní či pasivní rehabilitace).

• Potřeba spánku a odpočinku (úprava denního režimu, medikace hypnotik).

• Potřeba lékařského vyšetření, čistoty, léčby ran a dekubitů (aktivní ošetřovatelská péče).

• Potřeba smyslového poznávání (zraku, sluchu, chuti, sexuální potřeba, aktivizace a stimulování nemocného, např. bazální stimulace).

• Potřeba hlasu (především slova lásky, zapojení osob blízkých do péče).

• Mírnění bolesti a jiných somatických příznaků, přijímání léků (paliativní péče). Každý nemocný má právo očekávat, že zmírnění bolestí je integrální částí léčby. (Samol, 2008, s. 48)

B) Psychické potřeby a možné způsoby jejich podpory:

• Právo na pravdu o své nemoci. (informovaný souhlas pacienta).

• Psychická a smyslová soběstačnost. (podpora – vedení – edukace k soběstačnosti a nezávislosti).

• Účast při rozhodování a angažování se v léčbě (informovaný souhlas pacienta, pacient a jeho blízcí jako aktivní články v systému péče).

• Boj se strachem a depresí (bezpečné prostředí, aktivní podpora, edukace, meditace i medikace…).

• Potřeba bezpečí (podpora v procesu adaptace, profesionalita pečujících, selfmonitoring).

• Pocit zachování vlastní důstojnosti, hodnot a sebeakceptace (pacient a jeho blízcí jako aktivní články v systému péče, empatie, adaptace na změnu, podpora v naplňování sociálních rolí).

• Právo na intimitu (taktnost ze strany pečujících, úprava prostředí, uzpůsobení dg. či léčebných i ošetřovatelských postupů). (Samol, 2008, s. 48)

C) Spirituální potřeby – duchovní:

• Pociťování lásky ze strany rodiny, pečovatelů a sousedů (spoluúčast, návštěvy u nemocného, naslouchání).

• Odpuštění vlastních vin a získání odpuštění (čisté

Nahrávám...
Nahrávám...