Předmětem tohoto právního rozboru je odpověď na otázky spojené s povinným očkováním, zejména na následující:
a) jaké jsou povinnosti lékaře při zjištění skutečnosti, že se pacient nepodrobil ve lhůtě stanovené právními předpisy povinnému očkování, a to zejména z hlediska toho, zda je povinen tuto skutečnost hlásit příslušným správním orgánům,
b) pokud je povinen tuto skutečnost hlásit, kterým správním orgánům ji má hlásit,
c) zda je v takovém případě z právního hlediska možné prolomit povinnou mlčenlivost uloženou zákonem lékaři.
Úvod
Klíčovými právními předpisy pro posouzení dané otázky budou zejména zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (zejména jeho Hlava III Předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, díl I. Očkování a spolupráce orgánů ochrany veřejného zdraví se zdravotnickými zařízeními[1]) a dále obecné předpisy stanovující povinnou mlčenlivost, tj. zejména Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“) a dále zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), zejména ustanovení § 51, které obecně upravuje institut povinné mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami.
Podle § 45 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou poskytovatelé zdravotních služeb povinni zajistit a provést pravidelná, zvláštní a mimořádná očkování, očkování při úrazech, poraněních, nehojících se ranách a před některými léčebnými výkony, popřípadě pasivní imunizaci fyzických osob, které mají v péči, (například podáním dalších imunobiologických přípravků) v rozsahu upraveném prováděcím právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.
Při ochraně před vznikem, šířením a k omezení výskytu infekčních onemocnění spolupracují poskytovatelé zdravotních služeb s orgány ochrany veřejného zdraví a provádějí opatření stanovená zákonem č. 258/2000 Sb. nebo na základě tohoto zákona příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví.
Z výkladu tohoto ustanovení je klíčovým pojmem pojem spolupráce, ze kterého je třeba vycházet při posouzení toho, v jakém postavení je v tomto případě zdravotnické zařízení.
Pojem spolupráce
„Odborná literatura tvrdí, že úkoly veřejné správy, zejména v oboru služeb, správy majetku apod., zabezpečují i jiné subjekty než osoby veřejného práva. Mohou jimi být fyzické osoby nebo právnické osoby soukromého práva, jestliže: „...zákonem nebo rozhodnutím státního orgánu byla na ně delegována (přenesením nebo propůjčením) určitá působnost a pravomoc...“[2])
V daném případě je tedy zdravotnické zařízení právě osobou soukromého práva, na kterou byla zákonem přenesena pravomoc k zajištění a provedení očkování, přičemž má v tomto případě spolupracovat s jinými orgány veřejné správy – orgány veřejné ochrany zdraví.
Spolupráci správních orgánů ostatně ukotvuje i ustanovení § 8 správního řádu, podle nějž správní orgány navzájem spolupracují, přičemž „povinnost spolupráce je v předmětném ustanovení vymezena velmi široce „zájmem dobré správy“, takže přesahuje pouhou úpravu postupů podle právních předpisů.“[3])
Toto ustanovení přitom v sobě obsahuje jednu ze zásad správního řádu, která se užije i na veškerá řízení v oblasti veřejné správy (resp. jako zásada pro činnost správních orgánů), jakkoliv by jinak speciální předpis použití správního řádu jako obecného předpisu vylučoval.
Povinná mlčenlivost
Nicméně se domnívám, a z gramatického výkladu (tj. jednoho z právních výkladů právních norem, který se opírá o jazykovou interpretaci právního textu) výrazu „spolupráce“ to i vyplývá, že nelze z předmětných ustanovení usuzovat na prolomení povinné mlčenlivosti, která je upravena v § 52 zákona o zdravotních službách následovně:
„§ 51 Zachování mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami
(1) Poskytovatel je povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
(2) Za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje
a) předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,
b) sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění,
c) sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,
d) sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu.
(3) Za porušení povinné mlčenlivosti se dále nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností poskytovatelem v nezbytném rozsahu pro ochranu vlastních práv v trestním řízení, občanskoprávním řízení, rozhodčím řízení a ve správním řízení nebo sdělování skutečností soudu nebo jinému orgánu, je-li předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem spor mezi poskytovatelem, popřípadě jeho zaměstnancem, a pacientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb; v této souvislosti je poskytovatel oprávněn předat soudnímu znalci, znaleckému ústavu, komoře nebo odborníkovi, kterého si zvolí, též kopii zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi za účelem vypracování znaleckého nebo odborného posudku vyžádaného obhajobou, nebo účastníkem v občanském soudním řízení. To platí obdobně pro sdělování údajů nebo jiných skutečností pro osobu uvedenou v § 64 odst. 1.
(4) Za porušení povinné mlčenlivosti se též nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností zdravotnickým pracovníkem, který je členem komory, v nezbytném rozsahu pro účely řízení prováděných orgány komory.
(5) Povinná mlčenlivost podle odstavce 1 platí též pro
a) zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky, a to v souvislosti s výkonem jejich povolání,
b) zdravotnické pracovníky nebo jiné odborné pracovníky, kteří již nevykonávají své povolání, a informace získali v souvislosti s bývalým výkonem povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka nebo zaměstnání při poskytování zdravotních služeb,
c) osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka,
d) osoby uvedené v § 65 odst. 2 nahlížející bez souhlasu pacienta do zdravotnické dokumentace o něm vedené,
e) členy odborných komisí podle zákona o specifických zdravotních službách,
f) osoby uvedené v § 46 odst. 1 písm. g),
g) další osoby, které v souvislosti se svou činností vykonávanou na základě jiných právních předpisů zjistí informace o zdravotním stavu pacienta nebo informace s tím související.
Změna v dikci zákona
Oproti dikci v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který upravoval povinnou mlčenlivost v ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) tak, že každý zdravotnický pracovník je povinen zachovávat…
