1.35
Respektování důstojnosti člověka v závěru života
Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.
NahoruÚvod
Téma smrti, které patří k životu, je smutné a bolestné. Umírání se v současnosti ve vyspělých zemích odehrává převážně ve zdravotnických a sociálních zařízeních různých typů. Právě zde tráví většina lidí poslední dny a hodiny svého života, často v anonymitě, byť obklopeni společenstvím lidí: pacientů, zdravotnického personálu, dobrovolníků, duchovních, rodiny. Umírání a smrt je eticky i komunikačně velmi náročné téma. „Sestra je pacientovi nejblíže, často se stává jeho důvěrníkem. V interakci s pacientem a jeho rodinou se musí chovat tak, aby nepřeslechla signály, které sdělují, že něco není v pořádku.“ (Krátká, 2007, s. 37). Umíráme proto, že jsme smrtelní. Umírání není nemoc, je to poslední stadium života, které končí smrtí.
Zdravotničtí profesionálové se setkávají se smrtí často a zblízka. Fyzická blízkost a tělesný kontakt s umírajícím ještě nemusí znamenat skutečnou blízkost a porozumění. Uvědomění si determinant dobré, důstojné smrti není u většiny osob naší společnosti hluboké a rozšířené. Vědomí těchto závislostí je podstatné pro každého člověka na konci života. Je proto společensky vhodné toto povědomí prohlubovat a rozšiřovat. Člověk jako jediná živá bytost je schopen o sobě přemýšlet, být pánem svého jednání a určovat svůj vlastní život. Tato schopnost tvoří také jeho důstojnost. Podstata důstojnosti lidské existence spočívá v tom, že člověkem majícím svobodu sebeurčení nesmí nikdo disponovat. (Rotter, 1999, s. 25)
NahoruDůstojnost v umírání v dokumentech
Důstojnost v umírání je zdůrazňována zejména v následujících dokumentech:
• rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 613, rok 1976,
• doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy číslo 779, rok 1976,
• dokument č. 1418/1999, „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících”, který přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy dne 25. června 1999, je znám pod názvem „Charta práv umírajících”,
• Etické normy v ošetřovatelském povolání – norma č. 5,
• Korejská deklarace o hospicové a paliativní péči, rok 2005,
• Evropská konference o důstojnosti a ohroženosti starších lidí, Praha, rok 2009.
NahoruUmíráme, protože jsme smrtelní
Důstojnost lidského života spočívá v hodnotě člověka. Člověk zakouší svou hodnotu především tehdy, když se cítí milován. Pokud ví, že je druhému milý a drahý, je také sám přesvědčen o smyslu a hodnotě své existence. Hodnota lidského života se neměří jen zdravím a blahobytem, nýbrž má mnohem hlubší zdůvodnění. Hodnota člověka nezávisí jen na tom, jestli je v té chvíli milován nebo nikoliv, nýbrž na tom, zda je hoden lásky. To je otázka, kterou nelze zodpovědět empirickým výzkumem, nýbrž otázka rozhodnutí a nakonec otázka víry. (Rotter, 1999, s. 26)
Člověk má nárok na přirozenou a lidsky důstojnou smrt a nesmí být považován za stroj, který je vždy možné opravit. Lidský život utrpení doprovází. Otázka smyslu utrpení je jednou z prastarých otázek člověka. Zvláště naléhavá je přirozeně při těžké nemoci, nebo když se blíží smrt. (Rotter, 1999, s. 68)
Umírající člověk a jeho rodina jsou citlivě vnímaví k tomu, jak s nimi okolí jedná, a zde je zachování důstojnosti člověka mimořádně významné. To, jak umírající prožívá poslední chvíle svého života a způsob jednání s ním a k němu, patří ke kultuře společnosti a také rodina potřebuje mít pocit, že jejich blízký odešel z tohoto pozemského světa důstojně, že s ním bylo až do poslední chvíle zacházeno jako s lidskou bytostí, která si zaslouží ohled a citlivé zacházení. Pro zachování důstojné péče jsou důležité faktory, které jsou projevem zájmu o umírajícího člověka: vlídnost, zdvořilost, naslouchání a vhodná komunikace. (Rotter, 1999, s. 26) Člověk umírá, protože musí, je to zákon přírody. Sestra a ostatní ošetřující personál o umírajícího pečují, protože chtějí, protože si tuto službu vybrali za své povolání. Etické normy v ošetřovatelském povolání uvádějí: „Sestra vykonává vhodné zákroky a léčebné úkony, aby ulehčila přežití období nemocí, zotavení z onemocnění, nebo přispěla k důstojnému umírání.”
Důstojné umírání je vědomá příprava a akceptace přirozeného umírání, kdy má pacient zajištěny a splněny všechny potřeby:
• biologické (somatické),
• psychické,
• duchovní (spirituální),
• sociální.
A) Biologické potřeby – somatické a možné způsoby jejich podpory:
• Nepřetržitá výměna plynů (kyslík, intubace, tracheostomie).
• Hydratace (infuze).
• Výživa (žaludeční sonda, stomie).
• Vyprazdňování moče a stolice (PMK, stomie).
• Udržování správné tělesné teploty (boj se zvýšenou teplotou).
• Potřeba pohybu, životní aktivity (aktivní či pasivní rehabilitace).
• Potřeba spánku a odpočinku (úprava denního režimu, medikace hypnotik).
• Potřeba lékařského vyšetření, čistoty, léčby ran a dekubitů (aktivní ošetřovatelská péče).
• Potřeba smyslového poznávání (zraku, sluchu, chuti, sexuální potřeba, aktivizace a stimulování nemocného, např. bazální stimulace).
• Potřeba hlasu (především slova lásky, zapojení osob blízkých do péče).
• Mírnění bolesti a jiných somatických příznaků, přijímání léků (paliativní péče). Každý nemocný má právo očekávat, že zmírnění bolestí je integrální částí léčby. (Samol, 2008, s. 48)
B) Psychické potřeby a možné způsoby jejich podpory:
• Právo na pravdu o své nemoci. (informovaný souhlas pacienta).
• Psychická a smyslová soběstačnost. (podpora – vedení – edukace k soběstačnosti a nezávislosti).
• Účast při rozhodování a angažování se v léčbě (informovaný souhlas pacienta, pacient a jeho blízcí jako aktivní články v systému péče).
• Boj se strachem a depresí (bezpečné prostředí, aktivní podpora, edukace, meditace i medikace…).
• Potřeba bezpečí (podpora v procesu adaptace, profesionalita pečujících, selfmonitoring).
• Pocit zachování vlastní důstojnosti, hodnot a sebeakceptace (pacient a jeho blízcí jako aktivní články v systému péče, empatie, adaptace na změnu, podpora v naplňování sociálních rolí).
• Právo na intimitu (taktnost ze strany pečujících, úprava prostředí, uzpůsobení dg. či léčebných i ošetřovatelských postupů). (Samol, 2008, s. 48)
C) Spirituální potřeby – duchovní:
• Pociťování lásky ze strany rodiny, pečovatelů a sousedů (spoluúčast, návštěvy u nemocného, naslouchání).
• Odpuštění vlastních vin a získání odpuštění (čisté…
