2.172
Principy validační terapie u seniorů
PhDr. Iveta Ondriová, PhD.
Validační terapie je jedním z prvních specifických přístupů k nemocným s demencí. Autorkou přístupu je Naomi Feil, která se narodila v roce 1932 v Mnichově a vyrůstala v domově důchodců, kde byl její otec ředitelem. Byla v něm zaměstnána i její matka, která tam pracovala jako vedoucí sociálního oddělení. Po ukončení studia sociální práce získala titul Master v sociální práci, hned potom se začala její práce se starými lidmi. Na základě její nespokojenosti s tehdejšími způsoby a metodami péče o staré lidi začala vyvíjet jiný způsob terapie. Celý vývoj této terapie probíhal v letech 1963-1980. Vedle teoretických základů vycházela při rozvíjení svého modelu především z vlastní zkušenosti. Jelikož mezi starými lidmi prožila téměř celý život, měla dostatek zkušeností. Jako dítě mezi nimi vyrůstala, pak s nimi sedm let pracovala. Později více než 40 let pracovala s velmi starými a pomatenými lidmi ve věku nad 80 let. Kromě dvou knih, které napsala o validační terapii, zveřejnila množství odborných článků a vyprodukovala několik filmů. V současnosti Naomi Feil za svou práci o přístupu ke starým lidem získala uznání na mezinárodní úrovni a je vyhledávanou odbornicí právě v této oblasti. Dosud, ve věku 83 let, vede vzdělávací programy, workshopy a přednáší v Evropě i ve státech Asie.
Charakteristika validační terapie
Validační terapie je považována za jeden z prvních specifických nefarmakologických přístupů k pacientům postiženým demencí. Tato metoda je akceptována tak v paliativní medicíně, tak v gerontologii. Důraz v této terapii klade na minulost, protože právě ta nejvíce ovlivňuje přítomnost pacienta s demencí. Přítomný vnější svět se starému člověku, který navíc začíná mít kognitivní poruchy, rozplývá a pomalu pro něj ztrácí význam. Zhoršuje se mu smyslové vnímání, hlavně zrak a sluch, nemá co dělat a není nikdo, kdo by se o něj postaral, kdo by ho miloval nebo jej alespoň vyslechl. Zhoršení krátkodobé paměti způsobuje to, že si neumí vzpomenout na jména z minulosti. V samotě se ve vzpomínkách vrací do dob, kdy ještě někým byl, když byl atraktivní, milován a produktivní. Prožívá minulost, aby zažil pocit vlastní hodnoty. Přestává se starat o to, co si myslí jiní. Validace je forma komunikace a terapie využívaná u starých osob trpících syndromem demence nebo jinými poruchami, jejichž projevem je duševní dezorientace. Je založena na různých principech psychologie, terapeutických přístupech a na biografii. Metoda validační terapie je považována za vysoce morální podporu a formu pomoci, jakou seniorovi se syndromem demence můžeme poskytnout. Avšak odrazovým můstkem pro její poskytování musí být ochota pracovníků přijmout úplně jiný pohled na řešení této problematiky, snažit se pochopit správně příčinu chování dezorientovaných seniorů, a také snaha a důslednost při používání nových forem přístupu ke klientovi nebo pacientovi. Jde o specifickou formu komunikace, pomocí které se ověřují, prověřují a akceptují postoje seniora.
Východiskem validační terapie je respektování jedinečnosti a neopakovatelnosti každého jedince a individuální přístup k němu. Zaměření validace je na diagnostiku a rozvoj schopností starého člověka v různých stádiích demence. Cílem je zpomalení rozvoje choroby prostřednictvím empatického, neposuzujícího naslouchání, při kterém terapeut akceptuje pohled jednotlivce na realitu, akceptuje pacienta takového, jaký je - s jeho pocity a vlastním vnitřním světem. Pokud přijmeme a uznáme pacientovy bolestné pocity, ty pak ztrácejí sílu. Naopak nevyjádřené nebo ignorované pocity mají tendenci nabírat na intenzitě a důležitosti pro pacienta. Přijetím nabývá důvěru, jistotu a pocit vlastní hodnoty a důstojnosti, čímž se redukuje jeho stres. Tak jako každá bytost, i senior má potřebu být milován a projevovat své city někomu, kdo ho je ochoten poslouchat. Pokud použijeme techniku navázání kontaktu s osobou, která má nenaplněnou lidskou potřebu, může nám to pomoci k pochopení patologického chování dezorientovaných klientů, kteří propadem právě těchto potřeb trpí. V této souvislosti je vhodné využít právě terapie, které upřednostňují smyslové vnímání. Validace nevnímá stáří automaticky jako diagnózu. V první řadě je nutná akceptace změn, které s sebou stáří přináší, a akceptace starého a dezorientovaného člověka vracejícího se do minulosti. Validace akceptuje a respektuje moudrost starého člověka. Nevyvíjí žádný tlak na člověka, aby mu vnutila současnou realitu. Cílem není ani mít s pacientem na všechno stejný názor. Ve validaci se respektuje svět, ve kterém starý a často i dezorientovaný člověk žije, i když někdy dokonale neodpovídá skutečnosti. Další úkol validace, pro starého člověka často nejdůležitější, spočívá v pomoci starým a dezorientovaným lidem při splnění jejich poslední životní úlohy - zemřít v klidu a smířený s okolím. Starý člověk na to potřebuje důvěryhodného posluchače nebo posluchače, kteří jeho pocity respektují, berou ho vážně, potvrzují a věří, že jsou pravdivé. Cílem naslouchání není rozvíjet pacientovu fantazii, ale pokoušet se vyplavit potlačené emoce, a tím co nejvíce zmírnit jeho stres a úzkost. Při validaci, tak jako v celé ošetřovatelské péči, je důležitá i empatie. Způsob chování pacienta, který na nás někdy může působit zvláštně a nezvykle, je třeba chápat v kontextu jeho konkrétního životního období. Jde o vnímání podobné tomu, jak se vnímá i například adolescence. Každé chování adolescenta se nehodnotí jako hned psychotické, ale přihlíží se ke specifikům daného životního období. Při shrnutí můžeme konstatovat, že validace jako taková je kombinací základního, ale nezbytného empatického přístupu, vývojové terapie určené pro staré nedostatečně orientované nebo dezorientované seniory, pomáhá nám porozumět chování těchto seniorů. A konečně specifických technik, kterými pomáháme těmto lidem znovu získat svou důstojnost.
Existuje několik principů, které musí uživatel validace vzít v úvahu, pokud chce provádět validační terapii u starých, dezorientovaných lidí. Musí si uvědomit několik faktů:
1. I nedostatečně orientovaní nebo dezorientovaní senioři jsou jedineční a mají svou hodnotu.
2. Nesnažme se je za každou cenu měnit, akceptujme je takové, jací jsou.
3. Musíme umět poslouchat, empatický poslech vytváří důvěrné prostředí, redukuje jejich úzkost a hlavně, navrací důstojnost.
4. Vyjádřené, akceptované a validované bolestivé pocity se stávají slabšími. Avšak ignorované a potlačené jakoby sílily.
5. Chování nedostatečně orientovaných i dezorientovaných starých lidí má své důvody.
6. Chování těchto lidí může být opodstatněné jednou či více lidskými potřebami - zpracovávání nedořešených úkolů pro klidné a vyrovnané umírání, potřeba v klidu žít, potřeba získat nanovo svou rovnováhu, protože mobilita, paměť a smysly se ztrácejí, potřeba dát smysl neradostné realitě, potřeba najít si místo, kde se může cítit šťastně, potřeba statusu, uznání, sebehodnoty, potřeba být produktivní a užitečný, potřeba být respektován a někam patřit, potřeba moci vyjádřit své city a být slyšen, potřeba lidského kontaktu, potřeba jistoty a bezpečí, ne omezování a izolace, potřeba jakékoliv stimulace a nakonec, potřeba redukce bolesti a komplikací.
7. Při selhávání verbálního projevu a krátkodobé paměti se vracejí dávno naučené vzorce chování.
8. Věci, osoby nebo předměty z minulosti nahrazují osobními symboly, které je reprezentují a mají emocionální náboj.
9. Dezorientovaní nebo částečně orientovaní senioři žijí na různých úrovních vědomí a často ve stejnou dobu.
10. Při oslabení pěti smyslů se tito senioři dokáží stimulovat a používat svůj vlastní “vnitřní smysl“, přičemž vidí svým vnitřním zrakem a slyší tóny z minulosti.
11. Různé emoce, barvy, zvuky, příhody, pachy, chutě a obrazy v současnosti mohou probudit emoce, které spustí jim podobné emoce z minulosti.
Při práci se starými lidmi očekává terapeut pozitivní změny, nejlépe viditelné, zřetelné a trvalé. Nicméně je nutné brát v úvahu postupující růst fyzických omezení starého člověka. Proto reakce a změny pozitivního charakteru lze shrnout do dvou skupin, a to více viditelné a méně viditelné. Více viditelné se týkají prvních tří rovin Maslowovy pyramidy: otevřené oči, normální sed přiměřený tělesnému stavu pacienta, méně agresivních projevů, méně automatických projevů, méně verbálního neadekvátního projevu, jisté zlepšení chůze, zlepšení a obohacení slovní zásoby, méně případů, kdy pacient vstal, odešel nebo dokonce se snažil uprchnout. V neposlední řadě je možné dosáhnout i snížení potřeby či nutnosti chemických i fyzických donucovacích prostředků.
Validace jako taková je citlivé zobecnění zkušenosti lidí pečujících o lidi s demencí. Jejím hlavním principem je úcta k člověku. Mylný názor dementních lidí násilně nevyvracíme, ale ani ho v něm nepodporujeme. Samotná technika se od jiných liší v těchto bodech:
- validaci technikami zajišťujeme, že nedochází ke zbytečným konfrontacím a ani hádkám,
- validací se nesnažíme zajistit seniorovi nadhled jeho chování,
- pokud senior nemá zájem zorientovat se v čase, nevnucujeme mu ho,
- ve validaci nejde ani o pozitivní ani o negativní posilování s cílem ovlivnit chování seniora,
- ani individuální ani skupinová validace nemá pevně stanovená pravidla,
- člověk provádějící validaci není vnímán jako autorita, ale jako pečlivý pomocník starého člověka.
Etapy dezorientace podle Naomi Feil
Při sledování stavu pacientů trpících demencí je vidět, jak se jejich stav postupem času mění. Jejich stav prochází jistými fázemi nebo stádii.
1. stádium nebo fáze. Nedostatečná, částečná orientace, nešťastné rozpoložení. V tomto období svého života má senior potřebu vyjádřit všechny nebo jen některé nevyjádřené negativní pocity z minulosti. Je nesprávné považovat tyto projevy za výplod pacientovy bujné obrazotvornosti, ale správná bude snaha zmírňovat u něj bolest, kterou mu takové dávné konflikty způsobují.…
