dnes je 10.10.2024

Input:

Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory I. část

3.11.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.12
Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory I. část

ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.

Úvodem

Nakládání s tělem zemřelého je velkým tématem stáří. Z každoročního celkového počtu více než sto tisíc zemřelých představují v posledních letech téměř 87 % právě senioři. Prohlídka těl zemřelých, jejich zaopatření, převozy, přechodná ukládání a pohřbívání náleží k tématům ve stáří přirozeně aktualizovaným, nad kterými senioři přemýšlejí a vážně se jimi zabývají, často bez náležitého pochopení svých nejbližších. Se smrtí i s praxí lékařů-koronerů, zdravotnického personálu a provozovatelů pohřebních služeb jsou senioři konfrontováni poměrně často. Účastní se pohřbů svých vrstevníků, jejichž úmrtí bývají nezřídka přítomni nebo jsou i nevítanými svědky přenosů mrtvých lidských těl přímo v domovech pro seniory. Zatímco tajemství smrti člověka nelze právně systematizovat, nakládání s jeho tělem ano.

Příklad

Zaměstnanci pohřební služby vloží lidské pozůstatky klienta domova pro seniory zpravidla pouze do igelitového transportního vaku. Nechce se jim snášet je v rakvi po schodišti budovy sociálních služeb a rozhodnou se zkrátit si cestu výtahem, v jehož rohu takto zabalené tělo opřou. Když jej posléze v přízemí budovy vynášejí „jako pytel”, přihlížející obyvatelé domova pro seniory žijí od té chvíle se skličujícím vědomím, že se jednou bude stejným způsobem zacházet i s jejich mrtvým tělem.

Je popisované nakládání s tělem zemřelého v naší zemi legální? Jak se pokusíme v tomto textu ukázat, zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, v platném znění (dále jen „zákon o pohřebnictví”), není sice všemocný, ale ani bezmocný. Dovoluje přenášet tělo zemřelého v odůvodněných případech v transportním vaku, ale zároveň zakazuje, aby byl takový přenos nedůstojný a „dotýkal se mravního cítění veřejnosti.”1

Nebýt uložen v rakvi je, kromě krizového nebo válečného stavu, pohana. Pohana po smrti. Takovýmto blasfemickým nakládáním s tělem zemřelého klienta nepřímo říkáme, že dotyčný nepatří mezi nás, spořádané občany, sousedy, mezi společenství mladých a starých. Rakev dokládá trvalým způsobem a nejvýstižněji fakt smrti určité osoby. Podle starozákonního chápání vyjadřuje rovněž hmatatelně myšlenku společenství zemřelého v údělu všech, kdo patří do světa stínu smrti, do situace mrtvých po smrti nepřístupné pro živé. I když je smrt pro všechny stejná, člověk může být – díky nevhodnému způsobu nakládání s jeho mrtvým tělem – fakticky z domova pro seniory vyhoštěn.

Právo na důstojné nakládání s tělem zemřelého upravuje v České republice mimo citovaný zákon o pohřebnictví také pododdíl 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník”). Pokud podle jeho ustanovení § 93 někdo souhlasí, aby mu byla způsobena závažná (zde rozuměj posmrtná) újma (například chce-li někdo, aby jeho tělo bylo přenášeno bez rakve nahé, vhozeno do vody, trvale mraženo, zkompostováno nebo se stalo součástí potravy divoké zvěře apod.), nepřihlíží se k tomu.

foto: Tomáš Kotrlý, Praha 2014

Terminologie

Považujeme za vhodné objasnit rozdílné pojetí v označení subjektů pečujících o seniory obsažené v názvu tohoto příspěvku a terminologii, která bude čtenáře střídavě provázet celým textem. Rozdílnost v označení je důsledkem používání dnes již zastaralé terminologie obsažené v zákoně o pohřebnictví, který dosud nereflektoval novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění (dále jen „zákon o sociálních službách”). Obsah ustanovení § 120 odst. 9 posledně citovaného zákona uvedenou nesrovnalost napravuje konstatováním, že ústavy sociální péče podle dosavadních právních předpisů jsou považovány za zařízení sociálních služeb uvedené v § 34 odst. 1 písm. c) až f). Jsou jimi tedy:

• týdenní stacionáře,

• domovy pro osoby se zdravotním postižením,

• domovy pro seniory,

• domovy se zvláštním režimem.

Zda konkrétní zařízení patří mezi jmenované poskytovatele sociálních služeb, lze ověřit v Registru poskytovatelů sociálních služeb na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí.2

V souvislosti s výstavou lidských těl Bodies Revealed, uskutečněnou v roce 2014 v Brně, je třeba upozornit také na neurčitost v platných právních normách, jimiž se řídí status bytosti a těla na počátku a na konci života, i na stupňující se etické předsudky týkající se používání mrtvých těl ke kontroverzním výstavním projektům.

Lidský pozůstatek určený k pohřbení a již pohřbený lidský ostatek není exponát nebo sbírkový předmět. Zásada, že mrtvé lidské tělo a jeho části je res extra commercium, je kodifikována v § 493 NOZ. V § 92 odst. 2 NOZ je uveden seznam osob, které za podmínky, že lidské ostatky nejsou uloženy na hřbitově, mají právo na jejich vydání. Tato právní úprava vychází z judikatury, podle níž nemohou být „pozůstatky zesnulých předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby)” a „návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze vyhovět” (NS 22 Cdo 685/2005; srov. též NS 22 Cdo 2773/2004). K této problematice nedávno zveřejněné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj dodává, že „na vydání lidských ostatků uložených na hřbitově do obecního hrobu nemá nikdo právní nárok.”3

Ani ve speciálních zákonech upravujících pohřebnictví, transplantace a zdravotní služby není výslovně řečeno, že by lidské tělo a jeho části bylo možné považovat za věc a označit za něčí majetek. Tyto zákony upravují, kdo a od kterého okamžiku může rozhodovat o nakládání s těmito objekty práva. Pokud by mrtvé tělo bylo věcí, ústav pro seniory by mohl bez jakékoli státní regulace stanovit vnitřním předpisem systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování mrtvých lidských těl svých klientů a stanovit a vybírat již za života klienta poplatek za jejich budoucí likvidaci ve zdravotnických spalovnách nebo v kafilériích.

Podle čl. 3 odst. 4 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků, ani „biologickým odpadem”, neboť tato skupina zahrnuje biologicky rozložitelné odpady ze zahrad a parků, potravinářské a kuchyňské odpady z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu. Mimo rámec zmíněné směrnice existuje komunitární právní úprava tzv. patologického odpadu ze zdravotnictví. 

Lidskými pozůstatky se v souladu se zákonem o pohřebnictví (č. 256/2001 Sb.) § 2 písm. a) a b) rozumí „mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud nejsou za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použity pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu”. Tato právní definice se přiklání k principu archaického pohřebního práva, podle kterého může mít každá mrtvola – až na výjimky některých církevních předpisů – jen jeden pohřeb.

Ze spojení slov „mrtvé lidské tělo, jeho části” vyplývá, že se jedná o části mrtvého lidského těla, nikoli o části odňaté z těla živého člověka v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Části odňaté z těla živého člověka také nejsou věcí, jen se na ně nevztahuje pohřbívací povinnost obcí podle citovaného § 5 zákona o pohřebnictví. Člověk, jemuž byla odňata část těla za jeho života, má právo dozvědět se, jak s ní bylo naloženo, nikoli právo rozhodnout o způsobu jejího pohřbení. Při úmrtí v důsledku událostí narušujících integritu lidského těla by mělo být pozůstalým umožněno pohřbít alespoň jeho dochované části. Mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků nenaplňují definici pojmu „odpad”.4 Tuto definici naplňují těla mrtvých zvířat, která uhynula jiným způsobem než porážkou. V ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o odpadech jsou taxativně vyjmenovány jen takové odpady, které definici pojmu naplňují, a přesto v souladu s čl. 2 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou tímto zákonem regulovány.

Dokonce i lidské vzorky odebrané v rámci soudního vyšetřování, pokud se zcela neliší od lidských pozůstatků určených k pohřbu a částečně je jejich absence narušuje, jsou res extra commercium a lze je podřadit pod ústavní pojem soukromého a rodinného života. Ve svém průlomovém rozsudku Girard proti Francii potvrdil Evropský soud pro lidská práva, že právo pohřbít soudně odebrané vzorky zesnulé dcery je pod ochranou článku 8 Úmluvy5. Soud připustil, že je nadbytečné pouštět se v daném případě do rozlišování mezi tělem zesnulého a některými jeho částmi, zejména z pohledu zásady celistvosti a záruk důstojnosti a identity lidské bytosti vyjádřených v článku 1 Úmluvy z Ovieda o lidských právech a biomedicíně.

Vzhledem k tomu, že mrtvé lidské tělo není věcí (odpadem), nemohou se blízcí pozůstalí považovat za vlastníky jakékoli části takového těla, včetně na něm nalezených nesnímatelných náhrad z barevných kovů.

Postup při úmrtí

Úmrtí klienta některého z výše zmíněných zařízení sociálních služeb je třeba oznámit praktickému lékaři (poskytovateli v oboru všeobecného praktického lékařství) nebo lékaři vykonávajícímu lékařskou pohotovostní službu, popř. poskytovateli či lékaři, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu (hovorově „koronerovi”6). Nejsou-li známi, nahlásí se úmrtí nebo nález těla zemřelého na jednotné evropské číslo tísňového volání 112. Lhůta pro splnění této zákonné povinnosti sice není stanovena, její nesplnění je však podle § 114 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich

Nahrávám...
Nahrávám...