dnes je 7.10.2022

Input:

Nápomoc při rozhodování (§ 45 až 48 NOZ)

1.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.53
Nápomoc při rozhodování (§ 45 až 48 NOZ)

Mgr. et Mgr. Kateřina Smolíková

Zákon vychází z premisy, že omezení svéprávnosti člověka je až posledním krokem, ke kterému bude soud přistupovat. Vždy by mělo být vyvinuto úsilí k vyřešení problému člověka méně invazivním způsobem. Nápomoc při rozhodování je jedním z nových institutů, které občanský zákoník nabízí.

Nápomoc při rozhodování využívá každý z nás – nechá si poradit s výběrem elektroniky, s výběrem kvalitního masa či vhodného automobilu. Nápomoc při rozhodování v podobě, v jaké ji upravuje občanský zákoník, je institutem určeným osobám, které mají duševní poruchu působící jim obtíže při rozhodování. Oproti jiným institutům nápomoc při rozhodování lze použít pouze v případě, že se jedná o duševní poruchu, nikoli o jiné omezení. Důvodem je účel institutu, tj. pomoc při rozhodování. Na rozhodování nemá jiné než duševní omezení vliv, proto je tento institut určen pouze pro osoby s tímto znevýhodněním.

Takové osobě sice působí některé úkony potíže, na druhou stranu by však odebrání možnosti v těchto záležitostech jednat pro ni bylo příliš velkým (a neodůvodněným) zásahem do jejích práv. Z tohoto důvodu se tvůrci občanského zákoníku vydali cestou podporovaného rozhodování (supported decision-making). Jedná se o zavedení několika právních institutů formalizovaných právě občanským zákoníkem, které pomohou osobě se ztíženou možností právně jednat s pomocí druhého, aniž je sama omezena na svéprávnosti. V mnoha případech podpora poskytovaná poradcem nebo asistentem je to jediné, co osoba s duševní poruchou potřebuje.

Občanský zákoník nedefinuje pojem „duševní porucha”, definuje ji pouze § 123 TZ, který je předpisem nikoli soukromoprávním, ale veřejnoprávním. Pojem „duševní porucha” však nelze vykládat pouze jako duševní nemoc (např. Alzheimerova nemoc), neboť duševní porucha je pojmem širším. Duševní porucha může být dlouhodobá, vycházející např. z duševní nemoci (např. schizofrenie), ale také krátkodobá (např. výpadek vědomí). Právě pro snahu občanského zákoníku zasahovat do práv člověka co nejméně je vhodné vykládat pojem „duševní porucha” v co nejširším smyslu, aby mohlo být podpůrných opatření využito v co nejširší škále případů, kdy nějakou formu podpory člověk potřebuje (např. senioři, kteří mohou být v důsledku psychických změn, které jsou spojeny s vyšším věkem, v určité míře závislí na pomoci druhého, ale rozhodně se nejedná o důvody, pro něž by museli být omezeni na svéprávnosti).

Nicméně duševní poruchu je třeba v řízení o schvalování smlouvy o nápomoci prokázat. U některých institutů zákon výslovně požaduje znalecký posudek k prokázání duševní poruchy (např. řízení o omezení svéprávnosti), u smlouvy o nápomoci tento výslovný požadavek stanoven není. Lze se proto domnívat, že není nezbytně nutný, ale postačí odborné vyjádření (např. zpráva specializovaného ošetřujícího lékaře).

Chce-li osoba stižená duševní poruchou využívat nápomoci při rozhodování, může ji samozřejmě využívat neformálně. Pro vyšší právní jistotu zejména třetích stran ji však nově může formalizovat – sepsat s podpůrcem smlouvu o nápomoci a tuto smlouvu nechat schválit soudem. Ačkoli se jedná o smlouvu schvalovanou soudem, stále se jedná především o vztah dobrovolnosti. Podpůrce i podporovaný se svým postavením musejí souhlasit. Svůj souhlas mohou vzít zpět až do právní moci rozhodnutí soudu o schválení smlouvy o nápomoci. Chtějí-li vzít svůj souhlas zpět poté, co nabylo právní moci schválení smlouvy soudem, mohou tak učinit pouze podáním návrhu soudu na odvolání podpůrce. Návrh na odvolání podpůrce mohou podat jak podpůrce, tak podporovaný.

Vztah podpůrce a podporovaného

Podporovaný si může sjednat podpůrců více, a to každého pro jinou oblast rozhodování, nebo také více podpůrců pro jednu oblast. Role podpůrce je pouze poradní, konečné rozhodnutí je na podporovaném. Podpůrce mu pouze dodává informace a pomáhá mu se v dané problematice zorientovat, ale konkrétní jednání vykonává sám podporovaný. Z tohoto důvodu není překážkou, když mu bude v dané oblasti pomáhat více podpůrců.

Vztah podpůrce a podporovaného lze pokládat za vztah nerovnoměrný, kdy podporovaný je slabší stranou tohoto vztahu. Z tohoto hlediska je třeba vykládat také § 47 NOZ zakazující podpůrci bezdůvodně se obohatit na úkor podporovaného jako pravidlo kogentní, které nelze měnit ani výslovným ujednáním ve smlouvě o nápomoci. Bude-li takové ustanovení ve smlouvě, měl by je soud označit za ustanovení v rozporu se zákonem a vyzvat strany k úpravě smlouvy. Nedojde-li k nápravě, soud smlouvu neschválí.

Osoba podpůrce

• Podpůrce je osobou nápomocnou.

• Má podporovaného provázet úkony dohodnutými (alespoň typově) ve smlouvě o nápomoci.

• Má mu poskytovat rady a informace rozhodné pro rozhodnutí podporovaného.

• Smluvně se zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při právních jednáních (tedy pokud podporovaný nechce, podpůrce se jednání nezúčastní).

• Nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním.

• Nesmí se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.

• Postupuje v souladu s rozhodnutími podporovaného.

• Jedná-li podporovaný písemně, připojí svůj podpis s uvedením své funkce (případně i s údajem o podpoře, kterou poskytl).

• Má právo namítat neplatnost právního jednání.

Role soudu

Podporu v konkrétním právním jednání (např. výběr automobilu) může poskytnout kdokoli komukoli. Zákon však umožňuje formalizovat vztah podpůrce a podporovaného pro dlouhodobější spolupráci s důsledky také pro třetí osoby, které musejí tento jejich vztah respektovat. Chtějí-li podpůrce a podporovaný svou dohodu formalizovat pro dosažení důsledků předpokládaných zákonem, musejí podat návrh na její schválení soudem. Soudu mohou spolu s návrhem na schválení smlouvy o nápomoci zaslat buď originál či kopii smlouvy, nebo není-li uzavřena v písemné formě, musí být její podstatný obsah zachycen v návrhu na schválení smlouvy (zák. č.

Nahrávám...
Nahrávám...