Komunikace s pacienty s trvalým handicapem

2.4.3

Komunikace s pacienty s trvalým handicapem

doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc.

 NahoruKomunikace s pacienty se smyslovým postižením

Úvodem ke specifickému typu komunikace s pacienty se ztrátou zraku (nevidomými), sluchu (neslyšícími), nebo dokonce s porušením obou smyslů (hluchoslepými) předznamenávám, že se v případě onemocnění stávají pacienty jako všichni ostatní lidé. Platí pro ně tatáž Práva pacientů, ale vzhledem k povaze a stupni jejich poškození vyžadují specifické přístupy.

Požadavek ohleduplného (důstojného) zacházení a hlavně právo na dostatečné a srozumitelné informace ovšem předpokládá edukovaný zdravotnický personál. Toto se netýká pouze lékaře a sestry, ale také pomocného zdravotnického personálu, v podstatě všech, s nimiž smyslově poškození pacienti v nejrůznějších zdravotnických zařízeních přicházejí do styku. Neméně důležité je také stavební řešení a technické vybavení zdravotnických pracovišť.

Dosažení profesionálního přístupu k těmto pacientům je dlouhodobým procesem a obecně vyžaduje systémová a cílená opatření týkající se postižených pacientů i zdravotníků všech typů. Společným jmenovatelem je zde komunikace, a to s přívlastky profesionální, individualizovaná, profesionalizovaná (takzvaně šitá na míru). Národní rada zdravotně postižených se snaží docílit tohoto stavu především čtyřmi kroky:

1. Stanovila (ve spolupráci s organizacemi zdravotně postižených) základní zásady („desatera“) komunikace pro jednotlivé skupiny zdravotně postižených, které šíří mediálně.

2. Do odborné přípravy zdravotníků požaduje včlenit „nácvik komunikačních dovedností“. (Spíše než pouhé nacvičování doporučujeme vážné studium psychologie osobnosti a hluboké porozumění podstatě komunikace jako zásadního projevu mezilidských vztahů, jak jsme je popsali v předchozích kapitolách).

3. Současně se obrací i směrem k postiženým pacientům, chce zvýšit jejich informovanost a chce docílit, aby se ve zdravotnických zařízeních chovali asertivně. (To je náročný a nesnadný úkol.)

4. K realizaci těchto požadavků má napomoci úprava zákonů o zdravotní péči, o celoživotním vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví atd.

K poslednímu bodu je nutné poznamenat, že žádané vzdělávání nepomůže, pokud budou chybět předpoklady a vůle převést vědění do praxe. Ráda bych se ztotožnila s přáním ředitele občanského sdružení Okamžik, které poskytuje služby nevidomým, v němž vyjadřuje očekávání, že si lékař bude vědět rady s přicházejícím handicapovaným pacientem a že pacient se bude cítit bezpečně, rovnoprávně a příjemně, protože péče bude profesionální nejen medicínsky, ale i komunikačními přístupy.

 NahoruPříklady nepovedené komunikace s nevidomými pacienty

Šestnáctiletá Alice, která je zcela nevidomá od narození, se dostala poprvé sama do nemocnice po kolizi s cyklistou, když přecházela ulici. Při pádu se udeřila do hlavy a na chvíli ztratila vědomí. Náhodou to bylo nedaleko nemocnice. „Když jsem se probudila, cítila jsem, že mě někdo unáší v náručí. Křičela jsem, že mě bolí ruka a noha, ale hlavně strachem, co se se mnou děje. Chtěla jsem vědět, kdo mě nese a kam se mnou tak spěchá! Ten pán mi řekl, co se stalo, a že mě nese do nemocnice k ošetření. Stačila jsem mu říct, že jsem nevidomá, a pak jsem už jen brečela strachem a bolestí. Pak jsem slyšela, jak něco silně drnčí, a najednou mě chytly další ruce a položily na něco tvrdého a studeného. Za chvíli jsem pochopila, že mě na tom někam vezou. Pak mě zase další ruce kamsi odnášely, nakonec mě posadily na židli – ženský hlas mi řekl, ať čekám. Ptala jsem se, co se děje, a paní, asi sestra, mi odpověděla, že mě odveze na té židli na rentgen. Nevěděla jsem, co to znamená, zacházela se mnou jak s hadrovým panákem, všelijak mi nastavovala ruku a nohu, vždycky na chvíli odešla, cosi tam bzučelo, pohybovalo se, ale já jsem se hýbat nesměla, nevěděla jsem, kdo tam se mnou je. Hrozně jsem se bála, co se mnou bude dál. Pořád jsem opakovala, že jsem nevidomá a že bych byla ráda, kdyby mi všechno říkala. Odpověděla mi, že jsem v dobrých rukou a že se mi nic nestane. Ale pro mne to bylo úplně bez významu. Lekala jsem se a vykřikovala při každém dotyku.“

Zbyněk mi říkal, že když si v ordinaci odkládal, někdo další vešel do místnosti, šeptal si se sestrou a pochichtával se. Myslel si, že se smějí jemu a netroufal si zeptat se, kdo to přišel. Velmi ho to rozčílilo.

Jindra si zase stěžovala, že ji sestra vzala za obě ruce a táhla do místnosti, a jak šla pozpátku, zakopla o práh a obě upadly. Bolestivě se udeřila do kolen.

Jurášek zaslechl, jak sestra šeptala doktorovi: „Chudák je slepý, a ještě na hlavu“. Viděl totiž jen zbytkem zorného pole, a jak pořád natáčel hlavu, vypadal jako mentálně postižený. Při tom to byl velmi inteligentní chlapec, hodně četl, hrál na klavír a maloval obrázky na hedvábí.

Ve všech citovaných epizodách jde zjevně o nezvládnutou komunikaci.

Jak tedy komunikovat s nevidomými?

 NahoruNevidomí pacienti

1. Komunikace s nevidomým pacientem v ordinaci

1. 1. Lékař by měl vědět předem, že přijde nevidomý pacient, a znát:

   1. typ jeho zdravotního poškození, což je poznamenáno v kartě – např.:

      • slabozraký (vidí jen na krátkou vzdálenost),

      • porucha zorného pole (zbytky zraku),

      • zachován světlocit (rozezná světlo a tmu),

      • prakticky nevidomý (nevidí nic),

      + zda jde o poškození zdraví od narození nebo v průběhu života,

   2. stupeň bezmocnosti:

      • částečná bezmocnost,

      • převážná bezmocnost,

      • zcela odkázán na cizí pomoc.

Jsou to velmi důležité informace pro veškerý zdravotnický personál.

1. 2. Pacient by neměl na ošetření dlouho čekat, zvláště když je s asistenční službou, za kterou musí platit. Nejde-li o náhlou příhodu, měl by být objednán na určitou hodinu, kterou je pak třeba dodržet.
2. 3. Pacientův zrak nahrazuje dotyk (ohleduplný, klidný, předem oznámený) a slovo. Při vstupu do ordinace podáme pacientovi ruku – nejdříve mu to oznámíme – podávám vám ruku. Představíme se a řekneme, kdo v místnosti je. Od té chvíle slovem doprovázíme každý úkon i pohyb v místnosti.
3. 4. Důležitá je navigace nevidomého v neznámem prostoru. Řekneme mu – posaďte se ke stolu, ale musíme ho na to místo dovést, a to tak, že mu nabídneme rámě, nebo se přidrží našeho lokte. Dovedeme ho k židli a ruku mu položíte třeba na její opěradlo – židli si sám osahá a sedne si. Vše doprovázíme slovem – sednete si na židli, dovedu vás k ní… Nestačí vybídnout – posaďte se ke stolu, odložte si na věšák,… musíme ho k těm věcem přivést a rukou navést na předmět.

   Pokyny – postavte se sem, jděte tam k oknu, kousek popojděte… jsou pro nevidomé bezobsažné.

4. 5. Nevidomý musí vědět, kdo je v ordinaci, kdo přišel, kdo odešel, osoby by měly být pojmenovány. Cítí totiž závan každého pohybu, ví, že někdo přišel, odešel. Každou situaci je třeba mu vysvětlit a popsat, stejně jako každý úkon. A to předem.

   Například aplikaci injekce: Dostanete injekci – do zadečku, do ramene, do ruky… teď vydezinfikujeme místo, trochu to zastudí, teď vás píchnu – nebude to moc bolet, podržte si na tom místě tampon – dáme mu ho do ruky, pokud odebíráme krev, tampon dáme na místo, přitiskneme a řekneme – teď pokrčte paži – a pohyb s ním provedeme. Pokud je to možné, necháme mu ohmatat přístroje a používané věci – položíme jeho ruce na lehátko, na manžetu při měření tlaku, na fonendoskop při auskultaci.

5. 6. Nevidomý může přijít s doprovodem i se psem. Doprovod s ním vstoupí do ordinace, jen když si to pacient přeje. Psa bychom měli pustit vždy, pokud to dovolí hygienické podmínky. Pro nevidomého znamená oporu, má statut kompenzační pomůcky. Nikdy na psa nemluvíme a nesaháme bez vědomí pacienta, pes tam vykonává svoji práci.
6. 7. S nevidomým člověkem mluvíme přirozeně jako se sobě rovným, nevyhýbáme se barvám ani obratům podívejte se, uvidíme se, slepota … Vizuální vjemy zná v přeneseném významu.
   Příklad:

   Martinka je slepá od narození, přesto říká, že je něco zelené, červené, žluté. Vizuální obraz vnímá jako čichový – červená je pro ni vůně růže. Krásu růže obdivuje čichem a hmatem.

   Pacientům netykáme, nelitujeme je (přílišná empatie jim vadí), vždy je oslovujeme jménem, aby věděli, že mluvíme právě k nim. Neodvracíme při mluvení hlavu, odvrácení „je slyšet“. Je to stejně urážlivé (a výmluvné!), jako když mluvíte s vidoucím a nedíváte se na něho (ignorujete požadavek očního kontaktu).

1. 8. Potřebné informace si nevidoucí může zapamatovat, ale také zapsat na svém PC nebo do zvukového záznamníku. Tištěné materiály (např. informovaný souhlas) je mu nutné přečíst v ordinaci, další zprávy a informace zaslat e-mailem (většinou ho už mají). Mají různé kompenzační pomůcky, např. na léky zásobník léků (denní či týdenní), ozvučený teploměr, ozvučený tlakoměr, PC vybavený Braillovým písmem či hlasovým výstupem. Mladší generace nosí s sebou šablonu, do které se umí podepsat (nacvičí si podpis jako posloupnost pohybů).

Každé vyšetření, úkon, proceduru, prostředí musíme popsat, upozornit na jejich začátek i konec. Pro nevidomého je nejdůležitější mluvené slovo a ohleduplná doprovodná orientace v prostoru. Na způsob pomoci se ho můžeme zeptat. Neděláme za něj to, co si umí udělat sám (např. nežádáme doprovod – svlékněte ho!).

1. B. Komunikace s nevidomým pacientem při hospitalizaci

Platí tatáž pravidla jako v ordinaci, ale přidává se problém s prostorovou orientací. Někdo musí nevidomého uvést do pokoje a umožnit mu všechno v něm poznat, nacvičit orientaci, zastoupit orientačního asistenta – ode dveří je 10 kroků k lůžku – jdeme s ním – drží se nás za paži nebo jdeme před ním a on má ruku položenou na našem rameni. Pak mu ruce položíme na čelo postele – pozná ji celou hmatem. Postel si stanovíme jako východisko, od ní pak nacvičujeme cestu všemi možnými směry. Postupujeme ke všem předmětům v pokoji. Navigujeme ho s naší pomocí k vypínači, signalizačnímu zařízení, k oknu, ke dveřím. Otevřené dveře či okno, pokud na ně neupozorníme předem, představují nebezpečí úrazu!

Používáme pokyny dopředu, dozadu, nahoře, dole – nikoliv tam, sem – a uvádíme počty kroků. Stejně uděláme procházku na hygienické zařízení. Po chodbě upozorníme, kde je lavička, květináč, kde jsou okna, dveře – vzdálenosti krokujeme. Jídlo klademe vždy na stejné místo, které už nevidomý zná, popřípadě mu pomůžeme podle jeho pokynů a podle typu stravy jídlo na talíři uspořádat. I když nemá dietu, musíme druh stravy hlídat. Není vhodné mu dávat např. rybu plnou kostí… Pokud není v pokoji sám, požádáme ostatní, aby v něm nic neměnili a nic nestavěli do cesty.

Lékař u lůžka komunikuje s nevidomým pacientem podle stejných zásad jako s ostatními pacienty. Nevidomého pacienta osloví a vždy oznámí, kdy rozhovor s ním končí, a přechází k dalšímu pacientovi. Ten, kdo do pokoje vchází, se vždy představí – nevidomý jinak neví, zda je to sestra, lékař či pomocnice.

Každý řekne, když z pokoje odchází, ozve se, když vstupuje. Nevidomý se orientuje zásadně sluchem, podle slyšeného hlasu – z hlasu pozná velmi mnoho.

Nezapomínejme, že pacient si musí cesty i hlasy zapamatovat, což je pro něho náročné. Opakovaně absolvované směry po zařízení si může namluvit na záznamník. To všechno od něho vyžaduje mimořádné soustředění, od „učitelů“ zase mimořádnou trpělivost.

Profesionálové to musejí zvládnout.

Jak vypadá nemocnice snů pro nevidomého pacienta?

Základní problémy pro nevidomého bez doprovodu jsou:

• kde najdu,

• jak se dostanu,

• koho se zeptám,

• jak poznám.

V moderně vybavených bezbariérových nemocničních budovách jsou všude na chodbách vodící pásy (třeba tři rýhy v podlaze hmatné holí), v přístupových chodnících jsou rovněž zabudovány hmatné (nášlapem) pásy, dále jsou označeny odbočky, vchod do nemocnice i do budov je vybaven zvukovými orientačními majáky s tónovým signálem nebo namluvenou frází, které nevidomý aktivuje tlačítkem na své bílé holi (taková vymoženost už existuje), před vchodem je tyflografický plánek areálu, včetně popisek v Braillově písmu, které jsou i na tlačítkách u výtahu i v něm, u dveří na klice, reliéfní znaky pro směrové označení v interiérech, braillské popisky na hmatné straně schodištního zábradlí u prvního a posledního schodu a ochotní stále mluvící lidé kolem, kteří doprovodí, kam je třeba, popíší prostory, krajinu. Umí slovem, hmatem a vůní nahradit absenci pacientova zraku, nevstupují bez ohlášení do cesty, nedotýkají se ho bez ohlášení zezadu, jsou vlídní a trpěliví, neponižují.

Komunikace s neslyšícím pacientem

 NahoruNeslyšící pacienti

V úvodu kapitoly odkazujeme na platnost obecných komunikačních zásad i pro neslyšící. Tak, jak je nevidomý oddělen od věcí, je neslyšící oddělen od lidí. Sami neslyšící považují svůj handicap za horší, než je slepota. Neslyšící člověk je ve své zemi cizincem, málokterý z nich umí česky, jejich dorozumívacími prostředkem je znak vytvářený pohybem rukou v prostoru – znakový jazyk. V žádném případě cokoliv z těch pohybů nemůžeme považovat za nám známá gesta – jsou to znaky = (slova) většinou pro podstatná jména.

Mají-li jiný vyjadřovací prostředek, je také jejich myšlení jiné. Neslyšící nemá zrakové představy, neslyší hlásky, neumí je skládat ve slova a slova ve věty. Své myšlenky vyslovuje znakem, a také ve znacích myslí. Neslyší, ale hlas mají. Projevují se směsí hluků, nejsou tedy němí.

Často se zdá, že neslyšící jsou příliš hluční (nevychovaní), ale oni své zvuky neslyší (dýchání, mlaskání, odvzdušňování)! Při…