dnes je 7.10.2022

Input:

Komunikace - prostředek zachování důstojnosti při péči o umírajícího pacienta

20.11.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.24
Komunikace – prostředek zachování důstojnosti při péči o umírajícího pacienta

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc., Mgr. Dagmar Švecová, RN

Komunikace – neodmyslitelná součást sociálního kontaktu je důležitá po celou dobu našeho života. Jsou životní etapy, kdy je mimořádně důležitá, a takovou je závěr života. Důstojnému umírání se v současnosti věnuje poměrně dost pozornosti, umírání přestalo být tabuizované. Všichni si přejeme umírat v důstojnosti, v kruhu svých blízkých, bez bolesti. Univerzální model důstojného umírání neexistuje. Hlavním fenoménem je úcta k člověku, kterou projevujeme hlavně komunikací, jež může hodně pomoci a neměla by ublížit. Komunikace je pro sestru zásadní a klíčovou kompetencí.

Interakce pacient a sestra

Člověk se ocitá v nemocnici a často i v sociálním zařízení, když musí. Sestra je tam, protože chce, protože si tuto službu dobrovolně zvolila. Je pacientovi nejblíže, často se stává jeho důvěrníkem. V interakci s pacientem a jeho rodinou se musí chovat tak, aby nepřeslechla signály, které sdělují, že je něco špatně. Zároveň je zřejmé, že fyzická blízkost a tělesný kontakt s umírajícím ještě nemusí znamenat skutečnou blízkost a porozumění. Rozhovor s umírajícím není jen výměnou slov a gest. Je to proces, pohyb mezi dvěma lidmi: Mezi umírajícím-pacientem a ještě ne umírajícím – doprovázejícím/sestrou. Efektivní komunikace je v péči o umírající nezbytná, je odrazem etického přístupu k pacientovi.

Vhodně vedenou komunikací můžeme významně zlepšit kvalitu života umírajícího i přes krátící se čas a přibývající symptomy nevyléčitelného onemocnění. Je velmi důležité postupně pacienta a jeho rodinu citlivě a s rozvahou připravovat na změny, které budou s postupujícím onemocněním přicházet. Pro vyrovnání se se zákonem přírody - smrtí potřebuje každý člověk v závěru života vnímat vyjádření psychické podpory podložené empatií. Je nutné poskytnout nemocnému a jeho rodině prostor pro vyslovení neuspokojených potřeb fyzických, psychických, sociálních, ale i duchovních, a zároveň na vyslovené potřeby adekvátně reagovat. Uklidňující a vřelá slova, dotek a stisk ruky pomohou překonat strach ze samoty. Každý člověk je jedinečná bytost a je třeba velmi citlivě reagovat, volit individuální přístup k pacientovi a zachovat kvalitu života až do ukončení jeho terminální fáze.

Efektivní komunikace vyžaduje dostatek odborných profesních znalostí a určitou etickou výbavu. Zdravotníci pečující o umírající musejí dobře zvládat komunikační dovednosti, měli by umět navázat atmosféru důvěry, být schopni zvládat psychickou zátěž. Na onkologických pracovištích se zdravotníci trvale přesvědčují o tom, že vhodně a včas zvolené slovo, gesto mohou působit na pacienta stejně jako medikament. Pacient očekává pomoc a podporu. Důležitá je trpělivost, laskavost, vytrvalost, kvalifikovanost, schopnost poskytnout psychickou podporu nejen pacientovi, ale i jeho příbuzným, respektovat přání pacienta, umožnit rodině rozloučit se s umírajícím a v případě zájmu dovolit ošetřování umírajícího jimi samotnými, zabránit vzniku „sociální smrti”.

Pokud je klient/pacient v bezvědomí, nehovořit v jeho přítomnosti o něm ani o jeho zdravotním stavu, uspokojovat všechny potřeby, tlumit bolest, věnovat mu čas, empatii. Stejná péče by měla být věnována i rodině klienta/pacienta.

Důstojnost

Každý člověk potřebuje zachování a respektování důstojnosti, to je to nejdůležitější, co můžeme umírajícímu nabídnout. Patří to k pietě, která v současné společnosti tolik absentuje. Tento respekt je nerozlučně spojen s úrovní a způsobem komunikace.

V rozhovoru bychom měli vedle slova věnovat pozornost i nevyslovené řeči těla, na niž má vliv sebereflexe postojů doprovázejícího k životu a smrti. Nestačí doprovázet jen s dobrými úmysly a láskou. Kdo se nedokáže vyrovnat sám se sebou, nemůže dobře pomáhat druhým. Bez sebepoznání není láska k bližnímu možná. Při doprovázení umírajícího je nezbytně nutné znát i své vlastní pocity tváří v tvář vlastní budoucí smrti a je potřeba k ní zaujmout stanovisko. Doprovázející by si měl být vědom vlastních strachů, vzdorů, útěků před skutečností. Jen tak bude moci rozumět pocitům umírajícího (nakonec všech pacientů. (Pera, Weinert, 1996, s. 46)

Zdůrazňuje se, že umírající má mí mít naději, má doufat. K tomu ovšem potřebuje být respektován.

  • Umírající musí mít jméno, nesmí být bezejmenný, nesmí být případem nebo číslem. Jméno je součástí identity, jméno znamená být jedinečnou a nezaměnitelnou bytostí.

  • Umírající musí mít možnost, pokud to jeho stav dovolí, něco dělat, tvořivě se projevovat. Může k tomu patřit i naříkání. Bráníme-li někomu naříkat, bráníme mu žít. Pro každého nemocného, a umírajícího zvláště, je důležité, aby se směl vyjádřit. A jak se vyjádří? Smutkem, slzami, pláčem, sténáním. Tyto emocionální projevy jsou reakce přiměřené a zdravé. Zbavují břemene, jež ho tísní a osvobozují ho, aby mohl přijmout danou situaci. (Pera, Weinert, 1996, s. 126–127)

Komunikace a sebereflexe

Rozhovory o umírání a smrti vyžadují dobré komunikační schopnosti. Vyžadují silnou osobnost se schopností sebereflexe. Při komunikaci a sebereflexi je potřeba si uvědomit:

  • Každý člověk prožívá svůj končící život jedinečným způsobem.

  • Na průběhu umírání se podílí také struktura osobnosti umírajícího, sociální zázemí, jeho minulost a jeho naděje.

  • Umírající člověk potřebuje i v této poslední fází svého života vážnost a úctu druhých, respekt k své vlastní důstojnosti.

  • Základem doprovázení je společné hledání smyslu a přijetí celého života – biografický příběh.

Smíření se životem

Umírání je přirozený děj a umírající by měl mít až

Nahrávám...
Nahrávám...