Zátěž a stres v práci zdravotnických pracovníků

1.97

Zátěž a stres v práci zdravotnických pracovníků

PhDr. Renáta Zeleníková, Ph.D.

Stres je fyziologická odpověď organismu na nadměrnou zátěž neúnikového druhu. Stres pochází z latinských slov stringo, stringere, strinxi, strictum, co znamená „utahovat, stahovat, zadrhovat”. „Být ve stresu” může v přeneseném významu znamenat také „být vystaven nejrůznějším tlakům”, a proto „být v tísni”. Stres vyjadřuje situace, kdy jsou na organismus kladeny takové požadavky (zátěž), které přesahují jeho možnosti a jsou prožívány jako nadměrné. Organismus se s nimi neumí vyrovnat a nedokáže je zvládnout.

Zátěž v práci zdravotníků vyplývá z několika faktorů:

• Neustálé udržování pozornosti při sledování nemocných pacientů, sledování přístrojů.

• Nutnost rychlého rozhodování a reagování na požadavky a změny při respektování daných pravidel.

• Vysoká zodpovědnost.

• Nároky na paměť.

• Nízké ohodnocení, neustálé vzdělávání se.

• Práce na směny – nedostatek spánku.

• Fyzická zátěž (zatížení páteře, svalového a kloubního systému).

• Riziko infekce.

• Působení bolesti jiným lidem.

• Kontakt s lidmi v náročných situacích.

• Vyrovnávání se s pocity bezmoci.

• Kontakt a komunikace s příbuznými.

• Nároky na neustále vzdělávání.

Podle druhů zátěžových podnětů lze zátěž rozdělit na tři druhy:

1. zátěž biologická, která znamená působení různých činitelů vyvolávajících primárně biologickou odpověď,
2. zátěž fyzická, která představuje požadavky na svalovou činnost,
3. zátěž psychická, kterou podle oblasti, kde působí, lze dělit na:
   • - senzorickou (nároky na periferní smyslové orgány),
   • - emocionální (afektivní odezva na nepřiměřenou emocionální zátěž) a
   • - mentální (požadavky zatěžující zejména pozornost, paměť, představivost, myšlení a rozhodování).

Pracovní stres je klasifikován do několika kategorií:

• problémy související s rolemi, které jedinec zastává (konflikty rolí),

• nároky související s obsahem práce (pracovní zatížení a odpovědnost),

• organizace práce (potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a odpovědností),

• profesní perspektiva (nejasný kariérní řád, nevyužití kvalifikace),

• fyzické prostředí (hluk, prach, teplota, bezpečnost práce).

Pracovní stres je výsledkem různých stresorů, jako jsou např. nedostatek personálu, pracovní přetížení, nedostatek podpory, konflikty mezi kolegy. Příčiny stresu na pracovišti se mohou týkat organizační složky, samotného pracovního procesu (monotónní práce, časové náročná práce) a nejistoty v důsledku reorganizačních změn. Dalšími vlivy a projevy pracovního stresu se stávají narušené interpersonální vztahy, špatná komunikace s nadřízenými a ostatními spolupracovníky.

Hans Seley definoval generální adaptační syndrom, který se aktivuje jako základní reakce na zátěž. Má tři fáze:

• Poplachová reakce – náhlé narušení vnitřního prostředí organismu jako reakce na působení stresorů. Organismus reaguje šokem a neorganizovanými až chaotickými vnějšími projevy a utlumením obranných reakcí.

• Stadium rezistence – organismus si na stresující podnět zvyká, adaptace na stres je maximální. Pokud působení stresorů trvá a adaptace není dostatečná, organismus zůstává v pohotovosti a trvalém vypětí.

• Stadium vyčerpanosti – když je působení stresorů dlouhé a odolnost nedostatečná, výsledkem může být celkové selhání adaptačních a regulačních schopností.

 NahoruReakce na stres

Fyziologické reakce na stres: zrychlení metabolismu, zrychlení srdeční činnosti, dilatace (rozšíření) zornic, zvýšení krevního tlaku, zrychlení dýchání, svalové napětí, vylučování endorfinů a adrenokortikotropní hormon – ACTH, uvolňování cukru z jater.

Psychické reakce na stres: úzkost, vztek a agrese, apatie a deprese, oslabení kognitivních funkcí.

Důsledky stresu a zátěže lze z časového hlediska rozdělit na bezprostřední projevy zátěže a účinky trvalejšího rázu.

Bezprostřední projevy zátěže:

• psychické reakce a krátkodobé stavy – emoční reakce a nálady, únava, snížená bdělost, ospalost, pocit monotonie, zřetelný pokles výkonnosti, výpadky koncentrace, výpadky krátkodobé paměti, ztráta motivace,

• somatické reakce – bolest hlavy, bolest břicha, měřitelné změny funkcí organismu,

• krátkodobé behaviorální reakce – agresivní a hostilní (nepřátelské) projevy, pasivita.

Účinky trvalejšího rázu:

• psychologické problémy – nespokojenost, únava, vyčerpání,

• somatické symptomy onemocnění – respirační a oběhové problémy, výrazné negativní změny chování, dlouhodobé bolesti hlavy, motorické potíže,

• poruchy duševního zdraví – adaptační poruchy, posttraumatická stresová porucha, krátká reaktivní psychóza.

Více než 70 % absencí v práci z důvodu pracovní neschopnosti je zapříčiněno nemocemi, které mají souvislost se stresem. (Kebza, Šolcová, 2003)

Negativní vliv stresu na zdraví:

• kardiovaskulární systém (možná hypertenze),

• gastrointestinální systém (vznik žaludečních vředů, dráždivý syndrom střeva),

• imunitní systém (snížená odolnost k nemocem, zvýšená únavnost),

• genitourinální systém (časté nucení na moč),

• svalový systém (bolesti v zádech, v oblasti hrudníku, bolesti hlavy),

• dýchání (hyperventilace, astma).

 NahoruFaktory zvýšené pracovní zátěže

K dalším faktorům, které přispívají k zvýšené pracovní zátěži, patří: pracovní prostředí ohrožující zdraví, špatné vztahy mezi kolegy na pracovišti, práce s nadměrným množstvím podnětů – intenzivní hluk, chlad, teplo, vlhkost; práce s nedostatečným množstvím podnětů – nuda, monotonie; vnější kontrola významně snižující samostatnost rozhodování, neúměrná velká zodpovědnost, nevyjasnění pravomocí, přetížení množstvím práce, vysilující snaha o kariéru, kontakt s lidmi, nedostatek odpočinku a spánku, negativní sociální jevy, nejistota a obavy ze ztráty zaměstnání, pocit neadekvátního hodnocení práce, nedostatek podpory, pocit bezmoci, dlouhodobé napětí, omezený prostor. Tyto formy stresových situací lze označit za pracovní stres. Jsou to situace s nedostatečnými nároky vzhledem k optimální stimulaci nebo situace s nadměrnými nároky.

Při nadlimitní zátěži dochází k akutní zátěžové reakci, která odeznívá během několika hodin nebo dnů. Trvají-li symptomy delší dobu (zpravidla několik týdnů až měsíc), jedná se již o posttraumatickou stresovou poruchu.

Symptomy akutní zátěžové reakce:

• pocit bezmoci,

• zúžené vědomí s omezeným vnímáním sebe sama a okolí,

• pocit odpoutání od reality, člověk se slyší mluvit jakoby z dálky,

• představy a pocity jsou slabé, vlastní myšlení a jednání je prožíváno neosobně, jakoby mechanicky nebo automaticky,

• pocit, že člověk není sám sebou, že je odpoután a pohybuje se mimo své tělo,

• chybějí vzpomínky na důležité podrobnosti traumatu.

Symptomy posttraumatické stresové poruchy:

• opětovné prožívání traumatu (flash back),

• vyhýbání se podnětům, které jsou asociovány s traumatem,

• neschopnost rozpomenout se na důležitou část traumatu,

• může se snížit obecná připravenost k reakci, může vést k citovému ochuzení, nechuti k dřívějším aktivitám,

• vzniká pocit izolace, odcizení od ostatních,

• snížená schopnost prožívání pozitivních emocí, je omezen efekt,

• poruchy spánku, podrážděnost, návaly hněvu, přehnané úzkostné reakce, problém s koncentrací, vystupňována bdělost, nadměrná úleková reaktivita a další.

Jednou ze základních podmínek profesionálního uplatnění jedince je schopnost efektivně se adaptovat na pracovní zátěž.

 NahoruStrategie zvládání zátěže

Určitá míra stresu je pro život potřebná, protože zlepšuje soustředění a mobilizuje energii k možnému řešení různých životních situací. Nadměrná úroveň stresu však působí negativně, oslabuje výkon a znemožňuje uvolnění. Lidé dlouhodobě vystavení stresu jsou náchylnější k rozvoji úzkosti a deprese.

Adaptace znamená vyrovnávání se se zátěží, která je relativně v běžných mezích.

Coping je způsob vyrovnání se s nadlimitní, nepřiměřenou zátěží. Vychází z anglického termínu to cope, co znamená vyrovnat se s něčím, zvládat něco. Copingová strategie je způsob, kterým postupujeme, když zvládáme zátěž.

Coping má 2 základní formy:

• zvládání zaměřené na problém - člověk se orientuje na problém či stresovou situaci a hledá způsob, jak ji změnit nebo jak se jí příště vyhnout;

• zvládání zaměřené na emoce - člověk se orientuje na zmírnění emocí spojených se stresovou situací (používá se, když je problém neovlivnitelný).

Obranné mechanismy jsou více či méně uvědomované způsoby omezování úzkosti způsobené zátěží. Jsou to matoucí, klamná pojetí skutečnosti a neuskutečnitelné způsoby řešení zátěžových situací. Každý preferuje určité obranné mechanismy, které odpovídají jeho osobnosti.

• - Nevědomé vytěsnění – založeno na odstranění nepříjemných myšlenek a pocitů z vědomí.
• - Vědomé potlačení – vychází z popření důležitosti subjektivně atraktivní reality nebo její odložení na později a přesun pozornosti na jiné věci.
• - Regrese – návrat k projevům chování odpovídajícím věku mladšímu, než je věk dotyčné osoby.
• - Projekce – promítání svých pocitů a motivů do jiných lidí.
• - Introjekce – přivlastňování si pocitů a výsledků jiných osob.
• - Racionalizace – zdůvodňování existencí „rozumných” a pochopitelných důvodů.
• - Bagatelizace – snižování významu něčeho, co nemůžeme získat.
• - Sebeobviňování – přičítání si viny za něco, co jsme nezpůsobili.
• - Odčinění – snaha o nahrazení něčeho, co jsme způsobili, něčím jiným, v zásadě hodnotným.
• - Opačné postoje – snaha vyhnout se odpovědnosti zaujetím opozičního stanoviska.
• - Reaktivní výtvory – jedinec se chová protikladně k tomu, než jak by se ve skutečnosti rád choval.
• - Altruistická sebeprezentace – jedinec se stylizuje do role „lidumila”.

Strategie zaměřené na zvládání stresu:

• konfrontační…