Truchlení a vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka

2.69

Truchlení a vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka

Mgr. Veronika Valentová

Smrt je nedílnou součástí našeho života. Pro někoho je začátkem nového života, pro někoho věčným nic, tmou, zánikem, pro dalšího jedinou spravedlností na tomto světě a pro jiného snad příliš krutým žertem přírody. Ať už je náš názor jakýkoliv, smrt zůstává tajemným vrcholem našeho života, kterého dříve či později s jistotou dosáhneme. Přestože je smrt jednou z nejjistějších věcí v našem životě, v současné moderní společnosti se o smrti mnoho nemluví, smrt přestala být přirozenou součástí života.

 NahoruÚmrtí v minulosti

V minulosti se lidé se smrtí svých blízkých setkávali mnohem příměji než dnes, protože lidé často umírali doma, za přítomnosti celé rodiny. Umírající měl často možnost uspořádat si svoje pozemské záležitosti a jeho rodina ho svými modlitbami a přítomností doprovázela až na samotný práh věčnosti. Existoval tu určitý strukturovaný model umírání, každý věděl, co se děje, i to, co se od něj očekává. To nejen usnadňovalo poslední chvíle umírajícímu, ale pomáhalo to i pozůstalým lépe a rychleji se vyrovnat se smrtí jejich blízkého.

I po smrti byla situace podobná, existovala tu celá řada rituálů, které pomáhaly pozůstalým přijmout danou skutečnost a usnadňovaly proces truchlení (rodinné rozloučení nad rakví, zádušní mše, povinná doba smutku apod.). V současné době ale velmi často truchlící rituály chybějí, pozůstalí nemají možnost se podílet např. na oblékání a umytí mrtvého, nemají možnost v klidu se s ním naposledy rozloučit. Někdy chybí i samotné pohřební obřady, a tak pozůstalí nemají možnost prožít svůj smutek a truchlení se může zkomplikovat a prodloužit.

Ve chvíli, kdy nám zemřel někdo velmi blízký, míváme pocit, že se kolem nás všechno roztříštilo na malé kousky. Jsme přesvědčeni, že nic již nebude jako dřív, ztrácíme pocit jistoty a bezpečí. Netušíme, jak budeme dále fungovat, jak budeme zvládat běžné denní situace, někdy můžeme mít pocit ztráty smyslu našeho vlastního života.

Nejprve míváme pocit naprostého odtržení od reality, stále čekáme, že se milovaná osoba objeví vedle nás a sdělí nám, že se jednalo o omyl či o špatný vtip. Postupně si ale osaháváme realitu a s přesvědčením, že se nic takového bohužel nestane, přicházejí pocity velkého smutku, beznaděje. Většina lidí v tuto dobu pláče. Je dobré ale vědět, že projevy lidského truchlení jsou rozmanité a vyplývají nejen z našeho temperamentu, ale také i z toho, jak jsme se během svého života naučili ztráty zpracovávat. Jsou pozůstalí, kteří nepláčou, kteří nedávají svůj zármutek najevo. Neznamená to však, že by bolest necítili či zemřelého neměli rádi. Své pocity prožívají uvnitř.

Vedle pocitů hlubokého žalu se často objevuje i další směsice nejrůznějších pocitů. Může se jednat o pocity nespravedlnosti, sebelítosti, bezradnosti, strachu, méněcennosti. Můžeme ale zažívat i pocity vysvobození a úlevy. Časté bývají také pocity viny a výčitky svědomí kvůli tomu, že jsme pro zemřelého neudělali všechno, co jsme mohli. Silné bývají také pocity vzteku a zlosti. Vztek může mířit na nás, na okolí, na Boha nebo i na samotného zemřelého, který nás tu zanechal samotné. Důležité je si uvědomit, že žádné pocity nejsou a priori špatné.

Podobně jako u prožívání jiných životních krizí a ztrát bývá truchlení doprovázeno řadou somatických obtíží. Může se jednat o závratě, bolesti hlavy, bušení srdce, pocení, kolísání krevního tlaku, svírání na hrudníku, nevolnost, bolest břicha, průjem, nespavost, nadměrnou únavu, noční můry atd. (Klimpl, 1998) Vedle toho se truchlení může projevit i psychosomatickým onemocněním.

 NahoruProces a fáze truchlení

Obecně bychom mohli říct, že „… truchlení je proces, kterým se odpoutáváme od člověka, jehož jsme ztratili a který nás opět přivádí k tomu, abychom žili svůj vlastní život”. (Kastová, 2000) Jako dynamický proces má pak truchlení své fáze, kterými při setkání se ztrátou prochází většina lidí. Stejně jako u procesu vyrovnávání se s nevyléčitelnou nemocí se i tyto fáze mohou různě překrývat, vracet a mít různou délku. Podle Kastové (2000) pak po smrti blízkého člověka procházíme těmito čtyřmi fázemi truchlení:

• Fáze popření. Těsně po smrti svého blízkého má hodně lidí pocit, že daná skutečnost není pravda, že se jedná o sen, ze kterého se probudí. Velmi často v tuto chvíli necítí nic, mají tendenci se chovat, jako by se nic vážného nestalo.

• Fáze propukání chaotických emocí. Po odeznění první fáze bývá člověk nekontrolovatelně zaplaven emocemi různého druhu a různých kvalit. Velmi často se jedná o silnou bolest, smutek, zoufalství, ale také zlost, hněv, pocity viny, případně i radost či úlevu. Tyto emoce se často vyskytují najednou, způsobují v člověku zmatek a neklid. Sám velmi často neví, co s nimi, navíc se bojí je někomu sdělit.

• Fáze hledání, nalézání a odpoutávání se. Po prožití a odeznění výše popsaných emocí začínají pozůstalého provázet intenzivní myšlenky na člověka, který ho opustil. Vzpomíná na všechno, co spolu prožívali, na vše, co má se zemřelým spojeného. Tato fáze je přirozená a pro odpoutání se od vztahu k zemřelému nutná. Během ní by měl pozůstalý dojít k uvědomění si toho, co mu zemřelý dokázal dát, co v něm zanechal a co si díky němu může nést dál.

• Fáze nového vztahu k sobě a ke světu. Pokud se člověku podaří úspěšně projít předešlými fázemi, dochází v této závěrečné fázi k tomu, že se postupně dokáže zbavit své bolesti a opět se přiblížit ke světu a k druhým lidem.

Délka doby truchlení je samozřejmě individuální záležitostí. Po prvotním šoku, často provázeném bouřlivým emocemi, se řada lidí zaměstná praktickými záležitostmi (jako je např. zařízení pohřbu či jednání s úřady). V tuto dobu také mívá pozůstalý největší podporu rodiny a přátel. Po pohřbu však nastane denní stereotyp, všechno se zdánlivě vrací do starých kolejí, ale pozůstalý každodenně naráží na to,…