Řeč těla a osobní zóny při komunikaci v ordinaci

2.4.1

Řeč těla a osobní zóny při komunikaci v ordinaci

doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc., Ústav sociálního lékařství LF Masarykovy univerzity, Brno

 NahoruÚvod

V předchozí kapitole jsme vám ukázali, jak důležitou roli hrají v komunikaci oči a zrak, který je považován za hlavní lidský smysl. Protože jsme vidomí (nevidomým věnujeme samostatnou kapitolu), vnímáme společně s řečí (se slovy) také doprovodnou mimiku a gestikulaci. Vnímání je sice podvědomé, ale pokud jsme dobře poučeni, stane se vědomým a poskytne nám množství cenných informací.

Z celkového výrazu tváře složeného z pohybu čela a úst (nejrůznější typy úsměvů, šklebů, pohybů rtů a v důsledku toho vrásnící se kůže) usoudíme poměrně snadno na momentální citový stav, poznáme radost, smutek, bolest, účast, opovržení, vnímavé naslouchání, nezájem, pohrdání..., prostě všechny nuance duševního rozpoložení. A znovu připomínáme, že tato mimická řeč vůbec nemusí být v souladu s pronášenými slovy. Současně však upozorňujeme na to, že je účastníkem hovoru vnímána pravdivě, že rozpor mezi mimikou a obsahem slov působí jako komunikační šum a u pozorných posluchačů vyvolává přinejmenším ostražitost a pochybovačnost, ne-li přímo nedůvěru.

Jistě se mnou budete souhlasit, že právě pro zdravotnické profese znamená umění pozorně se dívat na toho, s kým mluvím, velmi mnoho. Určitě jste si všimli, že jsme napsali na toho, s nímž mluvím, nikoliv pouze na jeho tvář. Při řeči je třeba sledovat očima celého člověka, vedle jeho mimiky také gestikulaci, především tu vytvářenou rukama.

 NahoruGestikulace

Ruce také sdělují velmi mnoho, umíme-li je dobře číst. Mluvené slovo doprovázíme malými, středními a velkými gesty v závislosti na míře vlastního citového prožitku. Čím je intenzivnější, tím je gestikulace razantnější, nápadnější, větší. Snadno si to můžete vyzkoušet. Zkuste si například dát při hádce ruce do kapes – najednou se přestanete hádat, možná se i zasmějete.

Immanuel Kant prohlásil, že ruka je přímá cesta do mozku. To znamená, že její pohyby řídí myšlenka. Všem, kteří by snad pochybovali, poslouží jako důkaz bionická ruka, protéza ovládaná myšlenkami (první na světě ji dostala Claudia Mischelová v roce 2006). Na tom, že ruka „zviditelňuje mozek“ (je vedena myšlenkou), je také vystavěna grafologie – čtení o člověku z jeho rukopisu. Z velikosti písma, z jeho sklonu, z mezer mezi slovy, ze způsobu „sázení“ diakritických znamének, z tvarů písmen, z tlaku na pero atd. usuzují grafologové nejen na trvalé pisatelovy vlastnosti, ale rovněž na jeho psychický stav v momentě, kdy psal. Proto je grafologie i jednou z pomocných „diagnostických“ metod v kriminalistice a docela dobře by mohla posloužit také v psychiatrii, popřípadě i jinde.

Mezi pravidla slušného chování patří vedle pokynu dívat se při řeči do očí, také pokyn – vyndejte ruce z kapes, když s vámi někdo mluví. Vzpomeneme-li si na školní léta, jistě nám paměť zopakuje situace, kdy nás takto učitelé napomínali. Musíme ovšem vědět, proč mají být při řeči ruce viditelné a proč se na ně máme dívat. Pozorujeme, zda jsou volně svěšené, nebo tenzní, a jak jimi mluvčí pohybuje od zápěstí k prstům. Rozhodně nejsou nikdy zcela v klidu, sám mluvčí si jejich pohyb neuvědomuje ani ho neřídí – snad až do momentu, kdyby třeba něco podával či udeřil atd.

Vidíme-li mírný pohyb dlaní směrem ven (ruce se otvírají), znamená to pozitivní přijímání, opačný pohyb – hřbet ruky ven – znamená opak. Pokud zpozorujeme, že náš protějšek zatíná ruce v pěst, je to signál, že s námi nesouhlasí, i když třeba přikyvuje. Pevně sevřená pěst s palcem vystrčeným do prostoru připomíná kolt, a to také prozrazuje posluchačův (pacientův) silný nesouhlas až odpor. Když mluvčí nemluví pravdu, má tendenci pozvedat ruku až k samému obličeji, popřípadě si hladit či překrývat ústa, nos, prostě jakoby zastírat slova, která vypouští z úst.

Člověk, který s námi mluví a má ruce za zády, je stejně nečitelný, jako by je měl v kapsách. Ale věřte, že s těma rukama také jeho myšlenky pracují. To jsou důležité signály k dalšímu vedení komunikace.

Ruka je pro vidomé nepřehlédnutelným prostředkem gestikulace, pohybů, které v průběhu dějin jednotlivých národů získaly určitý význam, proto se od sebe také jednotlivé kultury v gestech liší. To je velmi důležité při styku s cizinci, kterých se v našich zdravotnických zařízeních objevuje stále víc. Například zvednutá ruka, vytvářející spojením palce a ukazováčku kroužek, znamená u nás – vše v pořádku (převzato z USA z OK). Pro stejný obsah je starší evropské sevření ruce v pěst a palec nahoru, palec dolů znamená opak. Ovšem v Japonsku toto gesto znamená peníze (u nás mneme palcem ukazováček), v Jižní Americe už je to poměrně vulgární výraz (asi jako „sráči“), ve Střední Americe zase klepavá ženská. U lidí z arabských zemí musíme být zvláště obezřetní, je to výzva k pohlavnímu styku.

 NahoruDělení gest

Gesta obyčejně dělíme na:

1. Symboly – signály s ustáleným obsahem známé v určitém kulturním okruhu (zamávání na pozdrav, véčko z ukazováčku a prostředníčku s dlaní ven znamená vítězství, s dlaní dovnitř objednávku dvou piv v restauraci...).

2. Ilustrátory – gestikulace v proudu řeči; např. pohybem ruky naznačím podtržení, odmítnutí, poukázání na něco. Ilustrátorem může být celé tělo, když se k někomu nakloníme, může to znamenat důvěrnost a nebo snahu o diskrétnost; ocitneme-li se u řečnického pultu, který pevně oběma rukama uchopíme a nakláníme se na všechny strany směrem k posluchačům, vysíláme k nim velmi působící získávací gesto.

3. Regulátory – signály rukou pro počátek anebo konec hovoru (zamávání na pozdrav, podání ruky, formální polibek).

4. Adaptéry – gesta a pohyby těla, jimiž vyjadřujeme potřeby nebo duševní pochody (tření rukou, poopravování brýlí, hlazení plnovousu, pohrávání s náušnicemi atp.; autokontakty – dotyky rukou těch částí těla, které na sobě nemáme rádi, opravy nevhodného oděvu...).

Doprovodných gest rukou a jejich vzájemných poloh při mluvení jsou desítky, jejich popisu bez obrazového doprovodu nemá význam se dále věnovat, popis by mohl být nepřesný, pro někoho možná i nesrozumitelný.

Pro zlepšení kvality neverbální komunikace uděláme dost, když na všechna tato zmiňovaná fakta upozorníme. Zájemci si pak mohou snadno obstarat odbornou literaturu s množstvím obrázků a schémat, na knižních pultech je jí dost. Z dlouholeté zkušenosti jen důrazně upozorňuji na to, co velmi často v odborné literatuře není zmíněno. V neverbální komunikaci nemůžeme posuzovat a hodnotit jednotlivé pozice (třeba rukou) izolovaně od souboru čitelných znaků (výraz obličeje, celkový postoj a pohyb těla atd.), a také mimo konkrétní kontext, v němž komunikace probíhá.

 NahoruHmat

Kromě významného prostředku gestikulace má ruka nezastupitelné místo v hmatové komunikaci (v haptice). Je označována za nejvyšší hmatový orgán. Pro nevidomé a hluchoslepé spoluobčany je jedinečným komunikačním prostředkem ve styku s okolním světem.

Hmat je důležitý smysl všech živočichů, člověk si bez této výbavy snad ani neumí svou existenci představit. Hmatové počitky sbíráme především prsty s kontaktovými analyzátory, vnitřní stranou dlaně, ale i celým povrchem (kůží) těla. V podstatě celým tělem prostřednictvím analyzátorů citlivě registrujeme i signály z vnitřního prostředí, cítíme tlak nebo bolest. Bolest je vlastně specifická komunikace s vlastním vnitřním prostředím.

Kromě toho, že ruka je těžko postradatelná v neverbální komunikaci, o čemž jsme stručně pojednali výše, je také její vnitřní strana nejfrekventovanějším orgánem hmatu. Registruje citlivě fyzickou vzdálenost, informuje o pocitech z dotyků. Rukou zjišťujeme kvalitu všeho, nač sáhneme. Touto hmatovou komunikací získáváme informace např. o povrchu (jemný až hrubý, hladký či drsný atd.), o teplotě (ledový, horký), o tvaru (hrana, oblina, povrchní nerovnost). Rukou také vyjadřujeme hnutí mysli, cit – hladíme, laskáme – uhodíme, anebo jen prostý kontakt.

 NahoruPodání ruky

Dotyky rukou jsme si v naší kultuře zvykli využívat ve vzájemné komunikaci velmi často. S potěšením můžeme konstatovat, že i v mnoha zdravotnických zařízeních si to už uvědomují. Viděla jsem lékaře při vizitě, který se pacientů zásadně dotýkal pouze z citové účasti, pohladil, upravil polštář, chytil za ruku, a pacienti tyto dotyky přijímali velmi pozitivně. Takové dotyky také napomáhají v léčbě. Ke zcela běžnému tělesnému kontaktu patří podání ruky.

Stalo se v naší kultuře formalizovaným společenským gestem, formalizovaným dotykem, při setkání je to zcela běžně užívaný rituál. Jeho historie je dávná, známá už od starověkého Říma, kde ještě navíc podání ruky znamenalo „čestné slovo“. Jeho původní význam byl v utvrzení, že lidé k sobě přistupují s prázdnýma rukama, beze zbraně, tedy s dobrými úmysly. Podání ruky je rozšířeno téměř po celém světě. Neujalo se např. v Japonsku, při setkání s Japonci na to tedy nezapomínejte. Vedle pozdravu, zhusta formálního, znamenal stisk ruky také stvrzení obchodu. I dnes jsou osobní domluvy potvrzovány stiskem ruky.

 NahoruPravidla podání ruky

Podávání ruky má svoje pravidla:

• ruku podává žena muži,

• starší člověk mladšímu,

• nadřízený podřízenému,

• lékař pacientovi – vítá ho.

Opačné postupy se hodnotí jako dotěrnost až drzost.

Ráda však zdůrazňuji, že ruka a její stisk je také důležitým sběračem informací – o povaze člověka i o jeho zdravotním stavu (ruka teplá, studená, vlhká, třes, suchost, strupovitá), což má při komunikaci lékaře s pacientem velký význam.

Dojem z dotyku podané ruky je rovněž důležitou součástí prvního dojmu. V intenzitě stisku ruky a ve způsobu jejího podání je obecně spatřován „klíč k povaze“, což sehrává svou roli v dalším vytváření vztahu ke kontaktované osobě. Proces je podvědomý, aniž bychom si přáli, stojí na počátku libého či nelibého vjemu, který ovlivňuje další vytváření vztahů.

Zvyk vítat se i loučit stiskem ruky také s pacientem stále více zdomácňuje. Poučený lékař totiž už z tohoto tělesného dotyku získá mnoho informací o fyzickém (i duševním) stavu pacienta, ale nezapomínejme – i poučený pacient získává takto informace o svém lékaři.

Ruka, kterou lékař stiskne, je studená, vlažná či horká, vlhká anebo suchá, třese se, nebo je klidná a pevná.

Její stisk je výpovědí o povaze, délka stisku by měla trvat asi do pěti vteřin, stisk by měl být přiměřeně pevný, vždycky by měl být vnímán. Silný stisk je považován za bezohledný, dominantní, až bolestivý – to vědí velmi dobře ženy, které se zdobí prsteny. Ochablý stisk je nepříjemný, prozrazuje člověka plachého anebo bez zájmu, znamenat může i štítivost, což by bylo v lékařově ordinaci neetické. Tam, kde máme radost ze setkání a cítíme srdečnost, můžeme nabídnout tzv. „rukavici“ vytvořenou z vlastních složených rukou. Nabídnutou rukou i několikrát potřeseme.

Potřásání rukou je také výmluvné, proto i ono podléhá pravidlům:

• jedno zhoupnutí ruky je distancované a zdvořilé,

• trojí přátelské,

• srdečné asi do čísla 7 a

• venkovské pumpování rukou je nepříjemné až trapné a neupřímné.

Při doteku máme mít dlaň teplou. Máme-li ruku studenou a vlhkou, snažíme se ji před stiskem osušit a ohřát. Někdo to dokáže vůlí, většinou můžeme ruku nepozorovaně třít o oděv. Mnutí se nedoporučuje, je to výmluvné a viditelné gesto nevhodné k přivítání. Vláčná, suchá a uvolněná ruka má být podána volně, nikoliv křečovitě napřažená – to vyjadřuje nedůvěru a odstup. Jestliže vás při stisku váš protějšek druhou rukou poťapkává po zápěstí, paži či rameni, může to znamenat stejně tak důvěrnost jako demonstraci mocenské převahy či hostitelské pozvání signalizující ovšem odstup. To záleží na okolnostech účastníkům známých.

Způsobem podání ruky bychom měli současně nabídnout vedle přátelského pozdravu i partnerství, tzn. že obě stisknuté ruce jsou ve vertikální poloze. Při tom by mělo být tělo mírně nakloněno k příchozímu, stisk krátký s jedním až dvojím potřesením a s pohledem do očí, s odstupem na pokrčené lokty. Každý jiný způsob „říká“ už něco jiného.

• Je-li vzdálenost delší, ruka je napřažená, vynecháme úklonu a očima jen letmo zavadíme o návštěvníka – potom vnímá naši účast pouze jako rutinní, neutrálně profesionální.

• Ruka podaná na vzdálenost paže, která stiskne sotva znatelně a zhoupne se jednou dvakrát, informuje o váhavosti až nezájmu.

• Podle způsobu podání ruky také odhadneme, zda nás má v úmyslu náš protějšek psychicky ovládnout, nebo se naopak odevzdává naší vůli. Signálem psychické převahy je ruka, kterou vám protějšek stiskne tak, že se hřbet vaší ruky octne v poloze rovnoběžné s podlahou, jeho ruka je hřbetem nahoře, stisk je pevný, obyčejně bez potřesu.

• Pokud toto všechno víme a psychickou dominantnost nehodláme přijmout, nakročíme energicky levou nohou vpřed, anebo partnerovu ruku přetočíme sami do polohy přátelského stisku – to znamená do vertikálního postavení sevřených dlaní.

• Nebo naopak ruku přetočíme svým hřbetem nahoru a…