dnes je 26.11.2022

Input:

Reakce ženy na sdělení závažné onkologické diagnózy

1.8.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.11
Reakce ženy na sdělení závažné onkologické diagnózy

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Jakékoliv onemocnění nepříznivě ovlivní život člověka a jeho nejbližšího okolí. Onkogynekologická onemocnění – nádory děložního hrdla a těla společně s karcinomy prsu se podle statistik řadí na přední pozice onkologických onemocnění žen. Nádorová onemocnění patří stále, navzdory značným pokrokům v medicíně, v mnoha případech mezi diagnózy s velmi nejistou prognózou. Jedná se o onemocnění, která v důsledku každému „změní život”. Sdělení diagnózy je klíčovým okamžikem, od něhož se odvíjí vnímání daného problému. Informace o onemocnění je vhodné v našich kulturních podmínkách sdělovat citlivě.

Úvod

V případě, že se jedná o onemocnění závažné, je nutné, aby již od první chvíle, tedy od sdělení diagnózy, panovala mezi pacientem a lékařem a také sestrami a dalšími zdravotníky, např. radiologickými asistenty, důvěra. Při jakékoliv diagnostice onemocnění je prvořadým cílem seznámit s výsledky pacienta co nejdříve. Narůstající doba čekání na „verdikt” se totiž významně podepisuje na celkovém psychickém stavu pacienta a zároveň může podnítit vlastní pacientovo pátrání např. v odborné literatuře či na internetu, což opět může vyvolat další strach a obavy. (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007) Sdělení diagnózy by se měl ujmout lékař-specialista, který by zároveň měl srozumitelně seznámit pacienta s podstatou onemocnění, dalším vývojem, lékařskými postupy a následky.

Okolnosti sdělení diagnózy

Důležité pro pacienta a jeho rodinu je, za jakých okolností a jakým způsobem je mu diagnóza onkologického onemocnění sdělena. Tato iniciální fáze zpravidla ovlivňuje zvládání nemoci a léčby a také spolupráci nemocného s lékařem a ošetřovatelským personálem. Sdělení by mělo být přizpůsobeno pacientovu chápání, především v případě, kdy je sdělována diagnóza závažného onemocnění, je třeba, aby se lékař této obtížné komunikační situaci přizpůsobil. (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007)

Tíha problému na straně zdravotníků se většinou přenáší na sestru, protože je to převážně ona, k níž se pacient obrací s důvěrou a žádostí o bližší vysvětlení vývoje onemocnění. Sestry denně komunikují s množstvím pacientů, kteří jsou vystaveni fyzickému i psychickému utrpení a stresu, což zvyšuje jejich citlivost na všechny negativní podněty.

Další skupinou osob, s nimiž je komunikace často těžší než se samotným pacientem, jsou příbuzní, kteří prožívají strach z ohrožení či ztráty blízkého člověka, často nerozumějí situaci, jsou zmatení a mohou se cítit bezmocní. Pro efektivní práci sestry je nevyhnutelné, aby si vytvořila s pacientem a rodinnými příslušníky vztah založený na vzájemné důvěře, spolupráci a respektu. Jedním ze základních předpokladů je schopnost vcítění – empatie.

Faller (1998) v souvislosti s onkologickým onemocněním definoval základní tělesné, psychické a sociální obtíže, které se k nim a léčbě vztahují:

  • Hrozba smrti – onkologické diagnózy mnohým implikují smrt.

  • Ztráta tělesné nedotknutelnosti – zdravý člověk nepřemýšlí nad tím, že by jeho organismus mohl selhat.

  • Ztráta autonomie – člověk ztrácí pocit, že je pánem situace.

  • Ztráta aktivit – vykonávání běžných činností je omezeno.

  • Sociální izolace, obavy ze stigmatizace. Dochází k proměně sociálních vztahů v kontextu změny chování nemocného a jeho interakcí s okolím, což může vyústit ve stranění se druhým.

  • Ohrožení sociální identity a vlastní hodnoty, omezení seberealizace.

Šok a jeho zvládání

Sdělení onkologické diagnózy je vždy šok, jak uvádí Kübler–Rossová. Rovněž je třeba při sdělování špatných zpráv mít na paměti, že nikdo není schopen přijmout více než jednu závažnou informaci, proto přijetí i zpracování závažných informací vyžaduje dostatek času. Bezprostředně po sdělení diagnózy by tak pacientovi měla být nabídnuta možnost navštívit terapeuta, stejně jako možnost účastnit se krátkých podpůrných terapií, ať už individuálních nebo v menších skupinách, jejichž sezení obvykle zahrnuje i edukační složku týkající se onemocnění. „U onkologických pacientů se nejlépe osvědčuje kombinace krizové intervence, krátké podpůrné terapie a kognitivně-behaviorálních technik.” (Jandourková a Čepická. In: Cibula, Petruželka a kol., 2009, s. 292) Psychosociální intervence pomáhají pacientům vyrovnat se s prožíváním závažného onemocnění nebo alespoň přispívají ke snižování negativních pocitů – strachu, bezmoci, deprese a také k vyjádření vlastních pocitů, emocí. Jejich cílem je rovněž podpora pacienta v jeho aktivním přístupu k léčbě, zlepšování komunikace mezi nemocným a jeho blízkými. Tento typ pomoci směřuje psychosociální intervence také ke snižování osamělosti v nemoci, snižování izolace a opuštěnosti a ve všech směrech usiluje o zvyšování kvality života nemocného. (Jandourková, Čepická. In: Cibula, Petruželka a kol., 2009)

Podle Zacharové a Šimíčkové-Čížkové (2011, s. 131) reakce nemocného a jeho postoj k nemoci mohou být velmi rozdílné, stejně tak jako prožívání a chování během nemoci, vše je závislé také na sociálním zázemí, především na rodině. Stejně tak průběh onemocnění a dopady léčby na pacienta ovlivňuje také konkrétní léčebná a ošetřovatelská péče. Neoddělitelně do procesu onemocnění vstupuje i osobnost pacienta/pacientky, „protože člověk sám, jeho povaha, postoje a zkušenosti, tvoří výslednici toho, jak závažnou situaci (vyvolanou nemocí) hodnotí, prožívá a jak se nakonec chová” (Zacharová a Šimíčková-Čížková, 2011, s. 131). Podle výzkumů ovlivňuje dobrá komunikace pozitivně nejen psychický stav a kvalitu života pacientů s maligním onemocněním, ale může také napomoci ve zmírnění tělesných symptomů. (Pollard, Swift. In: O‘Connor, Aranda, 2011)

Honzák (1997) zdůrazňuje, že mezi komunikujícími zdravotníkem a pacientem by mělo platit základní pravidlo, že komunikace musí

Nahrávám...
Nahrávám...