2.46
Překážky v adaptaci seniorů na pobyt v sociálních službách
Mgr. Martina Krynská
Existuje celá řada témat, kterým se lidé v rozhovoru vyhýbají. Jedním z nich je i zamyšlení se nad tím, kde a jak na stáří dožijí moji rodiče. Pokud je máme. Téma je to těžké, není divu, že se v běžné konverzaci moc neobjevuje, pachuť, kterou by způsobilo, si raději odpustíme. Ať už naši společnost nazveme jakkoliv, moderní nebo postmoderní, určité principy jsou nám společné a většinou nás ovlivňují i tehdy, když se jimi řídit nechceme. Péče o nemohoucí členy rodiny mezi ně, ať se nám to líbí nebo ne, patří.
Tam, kde ještě nebo již člověk sám nemůže, by měl nastoupit pečující a pomoct. Rada je to jasná, racionální a logická. Má však jeden velký háček. V praxi je často komplikované potřebnou péči zajistit. Idylická představa babičky nebo dědečka, který dožije v rodině dcery nebo syna, je spíše vzácným jevem, ať již z důvodů mezilidských či stavebně-prostorových. Ve velkých městech je obvyklý model dvou oddělených domácností. V tom lepším případě rodiče-seniora jeho děti pravidelně navštěvují, pomáhají s domácností, nakupují atd. To může trvat po řadu let. Model je to funkční a k životní spokojenosti všech zúčastněných dostačující. Je však samozřejmé, že tato zranitelná rovnováha jednou skončí a vyvstane tíživá otázka co dál. Ať již se senior stane nemohoucím v důsledku pádu, zhoršení dalších onemocnění, mozkové mrtvice či Alzheimerovy nemoci, už prostě nemůže být doma sám. Potřebuje péči, podporu a pomoc. Zde se nabízejí pouze dvě možná řešení. Požádáme o příspěvek na péči, najmeme pečovatelku, osobní asistenty, domácí rehabilitaci a postupně se střídáme u babičky nebo dědečka tak, aby se pokrylo celých 24 hodin. Pro seniora je to asi ta nejšetrnější možnost, pro jeho okolí však velmi energeticky, koordinačně, komunikačně i finančně náročná cesta. Cesta, která je velkou zátěží i pro rodiny, kde spolu mezi sebou členové mluví a udržují vysokou laťku vzájemné soudržnosti.
Možnost zůstat doma však není pro každého. To, že máma nebo táta půjde do domova seniorů, je situace, o které se hovoří těžko i s partnerem. Natož s rodiči. Pro seniory je to ve většině případů nechtěná nutnost. Jedna moje klientka v seniorském věku mi kdysi řekla, že když člověk nemá děti, tak do domova důchodců musí jít sám, a když je má, tak ho tam odloží ony.
A nyní se dostáváme k jádru tohoto příspěvku. Jako psychoterapeutka v domově seniorů jsem se setkala se situacemi, které adaptaci seniora téměř znemožnily, způsobily mu velké trápení, které se dál přelévalo i do vztahů s personálem a celkově se přechod do ústavního zařízení vůbec nezdařil, i když v něm pak senior dožil. Takže, jak říci mámě nebo tátovi, že z nemocnice se už domů nevrátí anebo že už doma být nemůže? Než nabídnu svoji radu, dovolím si předložit dvě kazuistiky. Obě se skutečně staly a chci vás s nimi seznámit proto, že podle mne vhodně ilustrují, že ani milosrdná lež, ale ani necitelně a tvrdě podaná pravda nikomu v konečných důsledcích neprospějí.
V prvním příběhu se seznámíme s paní Zdenou. Velmi šikovnou 86letou paní, která jako správná babička celý život pomáhala synovi s domácností, hlídala, vařila, uklízela atd. Bydlela ve třetím patře bez výtahu. Když pospíchala pro nejmladšího pravnoučka do školky, spadla na schodech tak nešťastně, že si ošklivě zlomila stehenní kost. I přes značnou nadváhu se ji podařilo na oddělení následné péče dobře zrehabilitovat. Zhoršila se však po psychické stránce. Všem bylo jasné, že domů se vrátit nemůže, a syn spolu se sociálními pracovnicemi zajistili místo v domově seniorů. Syn paní Zdenky byl hodný a nechtěl maminku zarmoutit, věděl, že když jí řekne, že půjde do "důchoďáku", nebude se jí moct podívat do očí. Paní Zdenka totiž celý život podřídila pomáhání synově rodině a občas poznamenala, že věří, že se o ni snad na stará kolena na oplátku postarají zase oni. Uprosil tedy sestřičky i sociální pracovnice, aby mamince řekly, že půjde do rehabilitačního ústavu, kde bude nadále cvičit. A až bude bez berlí, pár kilo zhubne, spraví se jí cukrovka a krevní tlak, tak se zase vrátí domů. Personál oddělení domova seniorů, kam byla paní převezena, byl o této lži informován. K tomu, že si mají "hrát" na rehabilitační ústav, se postavili neutrálně, ani to nevyvraceli, ani nepotvrzovali. Paní Zdenka od prvního dne úporně cvičila. Doslova dřela. Veškerou pozornost soustředila na fyzickou aktivitu. Rehabilitační pracovník s ní každý den cvičil několik minut, což ji rozčilovalo. Byla na něj nepříjemná, čas mu začala měřit a jejich setkávání bylo čím dál tím víc napjaté, protože předtím s ní cvičili 3x denně 30 minut. Paní Zdenka byla s úrovní rehabilitační péče velmi nespokojená, stěžovala si opakovaně staniční sestře, s ošetřujícím personálem komunikovala podrážděně a minimálně. Syn ji navštěvoval téměř denně. Návštěva spočívala v tom, že paní Zdenka se před ním snažila chodit bez berlí. Vyšli na chodbu, kde dýchavičně visela na madlu podél zdi, přemáhala bolest, hledala rovnováhu a ukazovala mu, jak daleko už ujde. Syn ji hlasitě povzbuzoval, že musí přidat, že tohle je pořád tak maximálně půlka prvního patra, ale ona snad ví, že bydlí ve třetím, takže tohle na doma není, to snad musí uznat. Když mu matka oponovala,…
