dnes je 26.11.2022

Input:

Předávání informací o klientovi

20.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.62
Předávání informací o klientovi

Mgr. Marcela Hauke

Ochrana práv osob, zejména právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, patří mezi jedny ze základních lidských práv a svobod. Umíme práva našich klientů naplňovat? Víme, kdy se dostáváme do střetu s právy klienta a kdy je přímo porušujeme? Máme jasno v tom, komu a jaké informace můžeme o našich klientech předávat? Opravdu lze poskytovat informace o klientovi jeho dceři jenom na základě toho, že je uvedena jako kontaktní osoba v dokumentaci o klientovi? A jak se máme zachovat vůči Policii ČR, která nás žádá o informace o pobytu klienta a dění kolem něho? A co předávání informací o klientovi lékaři? Začteme-li se do zákonů, zjistíme, že problematika ochrany práv klienta, potažmo předávání informací o klientovi, je velmi složitá.

Pro pochopení problematiky je nezbytná znalost základních zákonů:

  • zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,

  • zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod,

  • zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,

  • zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,

  • zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, vše ve znění pozdějších předpisů.

Toto není úplný výčet zákonů, nicméně pro pochopení základních pravidel je určující.

Osobní a citlivé údaje, jejich shromažďování a zpracování

Problematiku řeší především zákon o ochraně osobních údajů. Pro řádné a kvalitní zajištění sociální služby poskytovatel shromažďuje a zpracovává nezbytné osobní, někdy i citlivé údaje o klientovi. Zákon o ochraně osobních údajů definuje, co jsou osobní a citlivé údaje, jakými pravidly se musí správce řídit při shromažďování a zpracování osobních a citlivých údajů.

Osobní údaje jsou takové údaje, podle kterých může být subjekt údajů (tedy v tomto případě klient) identifikován. Jsou to zejména jméno a příjmení, bydliště, datum narození.

Citlivý údaj je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě apod. (§ 4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů).

Následující ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,

popisuje povinnosti poskytovatele, které jsou zásadní pro pochopení toho, jaké informace a komu můžeme předávat:

Poskytovatel má povinnost:

  • stanovit účel zpracování osobních údajů – tímto účelem je např. poskytování sociální služby, uzavírání pracovního poměru, nájemní smlouvy apod.,

  • stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů – např. údaje budou zjišťovány rozhovorem s klientem, vyplňováním dotazníku, zda jsou údaje v elektronické či jenom papírové podobě, jaká jsou pravidla pro práci s osobními údaji, kdo k nim má přístup apod.,

  • shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu – ve standardu č. 6 má poskytovatel popsáno, jaké údaje zjišťuje a proč. Jak vyplývá z tohoto bodu, může poskytovatel zjišťovat pouze takové údaje, které nezbytně potřebuje k poskytování sociální služby. Tyto údaje musejí být písemně stanoveny a je nutno stanovit, proč je potřebuje. Údaje shromažďované za určitým účelem nelze využít pro jiný účel, který nemá poskytovatel stanoven,

  • uchovávat údaje pouze po dobu nezbytně nutnou – například po dobu trvání pracovního poměru, po dobu platnosti smlouvy o poskytování sociální služby apod.,

  • shromažďovat údaje pouze otevřeně – poskytovatel nemůže disponovat s informacemi o klientovi, které pořizuje tajně, byť to zdůvodňuje dobrým úmyslem. O všech shromažďovaných údajích musí být klient informován,

  • mít souhlas od klienta ke zpracování osobních údajů – u citlivých údajů zákon vyžaduje zákon „výslovný souhlas”.

SOUHLAS KLIENTA

Ke shromažďování a zpracování osobních údajů musí poskytovatel od klienta získat „souhlas”, v případě citlivých údajů „výslovný souhlas”. Níže jsou poté popsány situace, kdy souhlas poskytovatel nepotřebuje.

Zákon nestanoví podobu souhlasu, a tudíž nemá poskytovatel povinnost mít tento souhlas písemný. Nicméně se ukazuje písemná podoba souhlasu praktická pro možné dokazování toho, zda klient souhlas udělil či nikoliv. Poskytovatel má povinnost prokazovat souhlas po celou dobu zpracování osobních údajů.

Poskytovatel musí klienta udělujícího souhlas k nakládání s jeho osobními údaji informovat o tom:

  • pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům souhlas dává – klient by měl být informován o tom, jaké údaje jsou povinné, jaké jsou dobrovolné, že účelem zpracování je poskytování sociální služby,

  • jakému správci souhlas uděluje – tedy že souhlas uděluje poskytovateli, tj. uvede se název organizace

  • na jaké období souhlas uděluje – většinou se jedná o dobu platnosti smlouvy o poskytování sociální služby.

V případě shromažďování a zpracování citlivých údajů se poskytovatel řídí pravidly danými v § 9 zákona o ochraně osobních údajů.

Citlivé údaje je možné zpracovávat, jen pokud (nejedná se o úplný výčet):

  • subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Klient musí být při udělení souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas dáván, jakému správci a na jaké období. Existenci souhlasu musí být poskytovatel schopen prokázat po celou dobu zpracování. Kromě toho je poskytovatel povinen poučit klienta předem o jeho právech podle § 12 a § 21. Jedná se zejména o poučení, že má klient přístup k informacím o zpracování svých osobních údajů,

  • je to nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví klienta nebo odvrácení bezprostředního závažného nebezpečí hrozícího jeho majetku, pokud není možno jeho souhlas získat zejména z důvodů fyzické, duševní či právní nezpůsobilosti,

  • se jedná o zpracování při poskytování zdravotních služeb, ochrany veřejného zdraví apod.,

  • se zpracování týká osobních údajů zveřejněných klientem.

Kdy není třeba souhlas

Existují však situace, kdy poskytovatel ke shromažďování a zpracování osobních údajů nepotřebuje souhlas od klienta – viz § 5 odst. 2 a to je v následujících situacích:

  • jestliže provádí zpracování údajů nezbytné pro dodržení právní povinnosti poskytovatele – jestliže poskytovatel zajišťuje například poskytování sociální služby, má definovány údaje, které k této povinnosti nezbytně potřebuje. V tomto případě by poskytovatel nepotřeboval souhlas od klienta,

  • jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy – má se za to, že pokud se poskytovatel s klientem dohodli na znění smlouvy o poskytování sociální služby a tuto smlouvu obě strany stvrdily svým podpisem, tak tím vyjadřují souhlas s údaji, které jsou ve smlouvě napsány, a vlastně ani zde by poté nepotřeboval poskytovatel souhlas od klienta,

  • pokud je to nezbytné k ochraně životně důležitých zájmů klienta. V tomto případě je třeba bez zbytečného odkladu získat jeho souhlas. Pokud souhlas není dán, musí správce ukončit zpracování a údaje zlikvidovat. Jedná se například o situace, kdy se natolik zhorší zdravotní stav klienta, že pro ochranu jeho zdraví a života se poskytovatel rozhodne řešit situaci s lékařem či rodinným příslušníkem, nebo bez souhlasu klienta zavolá záchrannou službu,

  • pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů poskytovatele, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.

INFORMACE O ZDRAVOTNÍM STAVU KLIENTA

Většina sociálních služeb nezjišťuje zdravotní stav svých klientů, přesto se ukazuje důležité mít povědomost o zdravotních úskalích, které mohou nastat při poskytování sociální služby. Zejména si to uvědomují pracovníci v terénních sociálních službách ve chvíli, kdy se výrazně zhorší zdravotní stav klienta, například seniora, a pracovník volá záchrannou službu. Pracovník však není schopen odpovědět na základní otázky záchranářů, tj. na co se klient léčí, jaké léky užívá apod. V očích zdravotníků jsou potom pracovníci v sociálních službách považováni za neschopné komplexně se o svého klienta postarat a je na ně pohlíženo s despektem. Údaje o zdravotním stavu patří mezi citlivé údaje, a jak uvádí § 9, lze je shromažďovat pouze s výslovným souhlasem klienta a za předpokladu, že je to nezbytné k ochraně životně důležitých zájmů klienta. Proto se doporučuje vést klienta k tomu, aby na viditelném místě měl připravený soupis léků, kontakt na blízkou osobu, případně další informace důležité pro rychlou první pomoc. Informace o zdravotním stavu může poskytovatel vést i v případě, kdy si klient výslovně přeje, aby poskytovatel informace o zdravotním stavu měl u sebe. Potom je však nutné stanovit, jak může poskytovatel s těmito informacemi naložit.

Poskytovatelé zejména terénních sociálních služeb dále znají situace, kdy provádějí asistenci při podávání léků klientovi. Protože pracovník v sociálních službách nemá oprávnění dávkovat a podávat klientovi léky (jedná se o zdravotnický úkon), může pouze připomenout klientovi, aby si připravené léky nezapomněl vzít. Jenže jak se zachovat v situaci, když klient odmítne vzít si léky nebo je dezorientovaný a hrozí, že léky užije špatně? Jak má pracovník s touto informací naložit? Může tuto informaci sdělit lékaři nebo rodinnému příslušníkovi? Pokud je klient orientován a vědomě léky odmítá, je poté otázkou, s kým poskytovatel nastavoval služby, když je klient „nespolupracující”. Zde lze doporučit přehodnotit daný úkon přímo s klientem (nikoliv s rodinou, jak se často stává). Jiná situace je v případě, kdy klient již ztrácí náhled a neuvědomuje si rizika spojená s odmítáním léků. Zde většinou poskytovatel projednává podrobnosti péče o klienta s blízkou osobou a jsou domluveni na způsobu komunikace od samého začátku. Nebo se stav klienta zhorší během poskytování služby a potom je namístě vyhodnocování rizik, případně tvorba rizikového plánu, v jehož rámci se poskytovatel s klientem, případně v týmu a spolu s blízkou osobou domluví na minimalizaci rizik.

Klientka, 70 let, orientovaná, dostala z důvodu těžkého zánětu průdušek od lékaře antibiotika. Pracovnice při návštěvě zjistila, že klientka léky neužívá, a protože o ni měla obavy (její stav nebyl dobrý), oznámila nedodržování léčebného režimu ošetřujícímu lékaři, který poté klientku důrazně napomenul. Klientka se rozzlobila, že si pracovnice dovolila hovořit o ní s lékařem za jejími zády, a podala na pracovnici stížnost.

Nahrávám...
Nahrávám...