dnes je 26.6.2022

Input:

Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory II. část

3.11.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.13
Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory II. část

ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.

V České republice existuje pět základních právních režimů, do kterých se tělo a jeho části mohou dostat po smrti člověka, kterému přináležely. Mrtvé lidské tělo, včetně odebraných částí z těla zemřelého, může:

1. být uchováno a použito jako zdroj orgánů a tkání pro účely transplantací,

2. být použito při léčbě příjemce lidských tkání a buněk,

3. být použito pro výrobu léčiv,

4. sloužit pro potřeby vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům ve zdravotnictví,

5. a konečně může být po důstojné úpravě a důstojném uložení do rakve nebo přepravního vaku zpopelněno ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb, v krematoriu nebo uloženo do hrobu či hrobky na pohřebišti.

foto: Tomáš Kotrlý, Praha 2014

S prvními třemi způsoby nakládání s mrtvým lidským tělem se v zařízeních sociálních služeb nesetkáváme. S nezištným darováním těla po smrti klienta domova pro seniory pro lékařské potřeby už však ano. Věnujme se tedy nejprve problematice použití těl zemřelých v ústavech pro seniory ve zdravotnictví.

Použití těl zemřelých klientů ústavů sociální péče ve zdravotnictví

Každý, kdo chce napomoci vzdělávání budoucích lékařů, anatomů, fyzioterapeutů a dalších zdravotnických pracovníků, má možnost podepsat prohlášení, v němž vyjádří souhlas s použitím svého těla pro potřeby konkrétního anatomického ústavu, projeví-li tento subjekt o jeho využití zájem po dobu, kterou považuje za nutnou. V darovací smlouvě se klient ústavu sociální péče o seniory zavazuje seznámit vedení tohoto zařízení sociálních služeb a všechny fyzické osoby schopné neprodleně o jeho smrti vyrozumět zástupce anatomického ústavu a zároveň je informovat o nutnosti tak učinit nejpozději do 24 hodin od jeho úmrtí. Darovaná těla jsou na náklady příslušného anatomického ústavu po několika letech zpopelněna a urna s popelem nabídnuta dědicům nebo osobám blízkým uvedeným v darovací smlouvě.

Pitvy

V případě očekávaných úmrtí, která nejsou ani v domovech pro seniory výjimečná, není vždy nezbytné pitvu provádět. Nejen pro jejich časovou a finanční náročnost. Určení příčiny úmrtí u dlouhodobě nemocných pacientů nebývá pro lékaře provádějícího prohlídku zemřelého klienta domova pro seniory ve většině případů obtížné. Zejména u seniorů vyššího věku má být respektován prokazatelný nesouhlas osob blízkých zemřelému s provedením pitvy. Jedním z jeho motivů bývá obava pozůstalých z neodborného zašití těla po provedené pitvě, které by mohlo ztížit jeho vystavení v otevřené rakvi během pohřebního obřadu.

Ustanovení občanského zákoníku § 113 odst. 2 a § 115 až § 117 NOZ vyvolávají výkladové nejasnosti ohledně pitev. Především po zavedení presumpce nesouhlasu s anatomickou pitvou do české právního řádu trápí některé anatomické ústavy akutní úbytek opuštěných těl zemřelých, jejichž osoby blízké nelze dohledat nebo s jejich darováním pro výuku ve zdravotnictví odmítají souhlasit. Zákon o zdravotních službách provádění pitev a používání těla zemřelého, včetně udělování souhlasu, upravuje ve své sedmé části (ustanovení § 79 a násl.), pitvy vymezuje v ustanovení § 88. Rozlišuje pitvy povinné, tedy ty, které je možné provést i bez souhlasu zemřelého, a pitvy, které lze uskutečnit pouze za podmínek stanovených v ustanovení § 81 odst. 5, tedy byl-li k provedení pitvy udělen písemný souhlas zemřelého nebo osoby jemu blízké, s úředně ověřeným podpisem, resp. byl-li do zdravotnické dokumentace učiněn záznam o souhlasu pacienta vysloveném ve zdravotnickém zařízení. Tato úprava se uplatní i při udělování souhlasu s uchováním a použitím těla, vč. jeho odebraných částí, po smrti člověka.

Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je zákon o zdravotních službách zákonem speciálním a problematika, kterou se tento nový civilní kodex snaží v citovaných ustanoveních obsáhnout, spadá věcně právě do jeho působnosti. Z tohoto důvodu proto Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo dne 20. 8. 2014 pracovní verzi návrhu změn citovaných ustanovení občanského zákoníku.1

Převozy na pitvu

Zákon o zdravotních službách ve svém definičním § 2 považuje sice „nakládání s tělem zemřelého v rozsahu stanoveném tímto zákonem, včetně jeho převozu na patologicko-anatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a z patologicko-anatomické pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona o pohřebnictví” za zdravotní službu, nikoli však za zdravotní péči. Jedná se tedy o poskytování nepřímé, nutné a neodkladné zdravotní služby nezdravotnickými pracovníky. Je otázka, zda je účelné, aby taková služba byla hrazena ze zdravotního pojištění.2 Převoz zemřelého na indikovanou pitvu by, podle našeho názoru, mohl být hrazen z veřejných rozpočtů, a to včetně příjezdu pohřební služby k tělu zemřelého, tedy včetně úhrady za ujeté tzv. prázdné kilometry.

Márnice aneb kam s tělem zemřelého

Při úmrtí ve zdravotnickém zařízení se považuje za samozřejmé, že povinnost přechodně uložit tělo zemřelého pacienta má zdravotnické zařízení s lůžkovou částí. Tento názor je i všeobecně aplikován a dodržován. Nabízí se logická otázka: Proč by tomu mělo být jinak u klientů ústavů sociální péče? Ačkoli zákon o sociálních službách nenařizuje zařízením sociálních služeb ukládání těl zemřelých klientů do chladicích zařízení, jako je tomu v případě zákona o zdravotních službách, který se věcně zaměřuje pouze na zdravotnická zařízení, neznamená to ještě, že to tyto organizace zbavuje povinnosti související s přechodným ukládáním lidských pozůstatků v chladicích zařízeních. Naopak. Zákon o pohřebnictví tuto jejich povinnost upravuje v ustanovení § 4 odst. 4, ve kterém se zaměřuje na nositele nákladů spojených s uložením (popř. převozem) lidských pozůstatků a umožňuje ústavům sociální péče využívat kapacity jejich chladicích zařízení k ukládání lidských pozůstatků pouze po minimální nezbytnou dobu. Obdobně jako zdravotnická zařízení hradí uvedené náklady i ústavy sociální péče po dobu 48 hodin od úmrtí nebo provedení pitvy. Ze strany ústavů sociální péče se v praxi často setkáváme s podceňováním a nepochopením zmiňovaného ustanovení.

Příklad

Alzheimercentrum Prácheň o.p.s. odmítalo tělo 48 hodin po úmrtí chladit nebo zajistit jeho chlazení a proplácet ho ad hoc vybrané pohřební službě (v tomto konkrétním případě pohřební službě Radek Ryba Vodňany).

Zvolený postup této organizace je porušením zákonné povinností ústavu sociální péče, kterou je nutné pojímat v kontextu s ustanovením celého § 4 odst. 4 zákona o pohřebnictví. Stanoví, že došlo-li k úmrtí v ústavu sociální péče, hradí ústav sociální péče po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků (byla-li provedena pitva, počítá se lhůta 48 hodin od jejího provedení). Náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v ústavu sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nebo pitvy a s jejich převozem nebo s jejich uložením po uplynutí této doby u jiného subjektu hradí ten, kdo sjedná pohřbení podle § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví. Pokud ústav sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nemůže sám zajistit další uložení lidských pozůstatků, zajistí jejich uložení u jiné osoby; přitom je povinen počínat si tak, aby náklady spojené s převozem a uložením do doby pohřbení byly co nejnižší.

Uvedená organizace není jediným zařízením sociálních služeb v České republice, která v rámci své činnosti nedodržuje zákonné povinnosti při nakládání s těly svých zemřelých klientů a má snahu je přenést na jiné subjekty.

Další z příkladů, kdy se na Ministerstvo pro místní rozvoj obrací vedení zařízení sociálních služeb s dotazem obdobného obsahu:

Příklad

Nastane úmrtí v domově pro seniory, který je registrován jako poskytovatel sociálních služeb. Tento domov nemá své chladicí zařízení a po úmrtí zavolá nejbližšího provozovatele pohřební služby a objedná převoz zemřelého do jeho chladicího zařízení. Následně jsou pohřební služby objednány vypravitelem pohřbu u jiné pohřební služby. Může, jedná-li se o náklady na převoz a uložení tělesných pozůstatků do 48 hodin po úmrtí a v období, kdy ještě nedošlo k objednání pohřbení pozůstalými, v souladu s ustanovením § 4 odst. 4 zákona o pohřebnictví pohřební služba, která na základě telefonické objednávky domova pro seniory převezla a dočasné uložila lidské pozůstatky, účtovat tyto náklady domovu pro seniory, který tuto službu objednal?

Odpověď na uvedenou otázku zní samozřejmě ANO, pokud:

  • došlo k úmrtí v ústavu sociální péče,

  • od úmrtí nebo pitvy neuběhlo 48 hodin,

  • lidské pozůstatky nebyly během této lhůty převezeny na přání vypravitele pohřbu k pohřbení.

Provozovatel jakékoli márnice (veřejné či soukromé), může pozůstalým účtovat použití svého chladicího zařízení, mají-li o vydání těla zemřelého zájem během 48 hodin od úmrtí v zařízení sociálních služeb nebo od provedené pitvy. Vypravitel pohřbu by měl být o této možnosti informován. I u nás žijí národnostní menšiny zvyklé pohřbívat ještě týž den před západem slunce a požadují proto vydání těla zemřelého již po hodině chlazení, jeho převoz do své smluvní márnice a nejzazší pohřbení. Nezákonné by samozřejmě bylo, pokud by pohřební služba účtovala náklady na uložení těla zemřelého dvakrát, jak zdravotnickému zařízení nebo ústavu sociální péče, tak vypraviteli pohřbu. V takovém případě by se jednalo o její bezdůvodné obohacení.

Jak již bylo řečeno, ústavy sociální péče jsou ze zákona povinny hradit po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků. Pokud však jiná osoba sjedná pohřbení a dobrovolně převezme povinnost hradit náklady spojené s uložením těla zemřelého i dříve než 48 hodin od pohřbu, nelze jí v tom bránit, a to zejména v případě, kdy je tělo zemřelého uloženo u jiného subjektu, než je zařízení sociálních služeb. Důraz je zde kladen skutečně na dobrovolnost, která nesmí být příslušnými pracovníky ústavů sociální péče interpretována jako povinnost. Vychází se z ústavní zásady, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá”. A žádný zákon nezakazuje vypraviteli pohřbu převzít náhradu nákladů spojených s uložením těla zemřelého.

Povinnost hradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v ústavu sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nebo pitvy je velmi často v praxi chybně aplikována jak provozovateli zařízení sociálních služeb, tak i pohřebních služeb. Pohřební služba, která přijela do ústavu pro seniory pro tělo zemřelého, smí totiž tomuto ústavu odmítnout uhradit náklady, které mu vznikly s uložením lidských pozůstatků v chladicím nebo mrazicím zařízení (márnici) po uplynutí 48 hodin po úmrtí nebo pitvě.

Dosud tyto náklady běžně hradila pohřební služba přímo ústavu pro seniory při převzetí těla zemřelého a následně je přeúčtovala spolu s ostatními náklady za pohřeb osobě, která pohřbení sjednala. Některé pohřební služby odmítají, s odkazem na zákonnou ochranu osobních údajů,

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací

Nahrávám...
Nahrávám...