Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Pracovní cesta a nárok na cestovní náhrady

25.1.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.4.1 Pracovní cesta a nárok na cestovní náhrady

Ing. Karel Janoušek

Priklad

Příklad 1 – cesta do pobočky

Se zaměstnancem je sjednáno jako místo výkonu práce město Brno a jako pravidelné pracoviště adresa sídla firmy. Je zaměstnanec na pracovní cestě, když jede vykonat práci do jiné pobočky zaměstnavatele umístěné v jiné části Brna?

Pracovní cesta je podle § 42 ZP cesta za účelem výkonu práce, pokud tento výkon práce je prováděn mimo sjednané místo výkonu práce. Z tohoto pohledu tak zaměstnanec na pracovní cestě není. Přesto mu podle § 152 písm. b) ZP přísluší veškeré cestovní náhrady, tj. jak náhrada jízdních výdajů, tak i stravné. Důvodem je to, že vykonával práci mimo pravidelné pracoviště a podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště

Priklad

Příklad 2 – místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec

Firma se sídlem v Olomouci a provozuje vnitrostátní dopravu na území celé České republiky. Vzhledem k tomu je s řidiči v pracovních smlouvách sjednáno místo výkonu práce Česká republika. Pravidelné pracoviště s nimi sjednáno není. Cestovní náhrady těmto zaměstnancům nevyplácí. Postupuje správně?

Zaměstnanci přísluší náhrada cestovních výdajů nejen při pracovní cestě definované v § 42 ZP, tj. při cestě za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, ale ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 a § 152 písm. b) ZP také při cestě mimo pravidelné pracoviště.

Pokud není se zaměstnancem v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště sjednáno, je podle § 34a ZP tímto místem sjednané místo výkonu práce. Je-li ale místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec, je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad obec nejčastějších začátků cest za účelem výkonu práce.

V uvedeném případě tak je nutno zjistit, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, a pokud to bylo např. v místě jeho bydliště, je pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance obec jeho bydliště. Pokud pracovní cesty začínaly nejčastěji v sídle firmy, je pravidelným pracovištěm obec, ve které má firma sídlo. Jestliže začínaly nejčastěji v jiném místě, je pravidelným pracovištěm obec, ve které se toto jiné místo nachází.

Uvedení zaměstnanci – řidiči při cestách po České republice sice nebudou na pracovní cestě podle § 42 ZP, ale budou na cestě mimo pravidelné pracoviště, přičemž za takovéto cesty jim podle § 152 písm. b) ZP cestovní náhrady přísluší.

Jestliže v uvedeném případě začínaly dosud řidiči cesty za účelem výkonu práce v garáži vozidla, která je např. v Olomouci, je podle § 34a ZP pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance Olomouc a kdykoliv tedy bude pracovně mimo Olomouc, je na cestě mimo místo pravidelného pracoviště, při které mu přísluší cestovní náhrady. Při cestách po Olomouci ani při cestě z místa bydliště kamkoliv do Olomouce, mu cestovní náhrady, nejde-li o cesty podle § 152 písm. c) ZP, nepřísluší.

Priklad

Příklad 3 – dvě obce jako místa výkonu práce

Zaměstnanec má v pracovní smlouvě dvě místa výkonu práce (Brno a Praha), bydliště má v Praze, sídlo zaměstnavatele je v Brně. Pravidelné pracoviště není nikde stanoveno, v pracovní smlouvě jsou jen uvedená místa výkonu práce. Má tento zaměstnanec nárok na cestovní náhrady, pokud jede z bydliště v Praze do Brna, či z pražské pobočky společnosti do brněnského ústředí?

V uvedeném případě je nutno postupovat podle § 34a ZP, podle kterého je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které tomuto zaměstnanci nejčastěji začínají pracovní cesty. To se musí zjistit z dokumentace u zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec bydlí v Praze, je velmi pravděpodobné, že mu nejčastěji začínají pracovní cesty v Praze a podle uvedeného ustanovení zákoníku práce tak pro účely cestovních náhrad bude pravidelným pracovištěm Praha. To pak také znamená, že cesty po Praze nejsou pracovními cestami tohoto zaměstnance a že vždy, když pojede služebně mimo Prahu, tj. i do sídla firmy v Brně, bude na pracovní cestě se všemi nároky na cestovní náhrady.

Příklad 4 – školení v sobotu

Zaměstnanec byl v sobotu na školení.

Cesta na školení za účelem prohloubení kvalifikace je cestou za účelem výkonu práce (podle § 230 odst. 3 ZP se účast na školení za účelem prohlubování kvalifikace považuje za výkon práce) a zaměstnanci, jde-li o cesty podle § 152 písm. a) až písm. c) ZP, přísluší cestovní náhrady. Kromě toho za dobu výkonu práce, tj. za dobu trvání uvedeného školení, mu přísluší také mzda nebo plat.

Cestovní náhrady při práci přesčas

Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, a to mimo rozvrh směn zaměstnance, tj. mimo jeho pracovní dobu. Podle § 93 odst. 1 zákoníku práce pak lze práci přesčas konat jen výjimečně. Z toho tedy vyplývá, že práce přesčas je, stejně jako jakákoliv jiná práce zaměstnance mimo jeho pracovní dobu, mimořádným výkonem práce a cesta k výkonu takové práce mimo rozvrh směn je tedy také cestou mimořádnou.

Mimořádné cesty k výkonu práce mimo rozvrh směn, byť do místa pravidelného pracoviště, tj. cesty uvedené v § 152 písm. c) ZP, jsou podle § 156 odst. 2 ZP pro účely cestovních náhrad považovány za pracovní cesty. Vzniknou-li tedy zaměstnanci v souvislosti s cestou k výkonu práce mimo rozvrh směn příslušné výdaje, přísluší mu veškeré druhy cestovních náhrad za celou dobu takovéto pracovní cesty (vč. doby výkonu práce), tj. jak náhrada jízdních výdajů, stravné, tak i další druhy cestovních náhrad.

V souvislosti s cestami podle § 152 písm. c) ZP, tj. k výkonu práce mimo rozvrh směn, je také třeba mít na paměti, že nemusí jít vždy o práci přesčas, neboť dobu, kterou zaměstnanec stráví výkonem práce mimo svůj rozvrh směn, může po dohodě se zaměstnavatelem čerpat formou „náhradního volna”. Pak mu za uvedenou dobu přesčasový příplatek nepřísluší, cestovní náhrady však ano.

Práce přesčas může také vzniknout tak, že zaměstnanec pokračuje na pracovišti s výkonem práce po své pracovní době. Pak ale nejde o případ podle § 152 písm. c) ZP a při cestě do práce (na svou směnu) ani při cestě domů po práci přesčas mu cestovní náhrady nepřísluší.

Priklad

Příklad 5 – mimořádný výkon práce v třísměnném provozu

Zaměstnanci pracující v týdenním třísměnném provozu mají stanovenu pracovní dobu takto:

  1. pro denní směny od 6.00 do 14.00 hod.,
  2. pro odpolední směny od 14.00 do 22.00 hod.,
  3. pro noční směny od 22.00 do 6.00 hod.

Občas zaměstnanci mimo svou směnu odpracují v sobotu navíc denní směnu. Jde o práci přesčas. Mají podle § 152 písm. c) ZP při této práci přesčas v sobotu také nárok na náhradu jízdních výdajů za cestu do práce i z práce domů?

Podle § 152 písm. c) ZP přísluší zaměstnanci náhrada cestovních výdajů, které mu vznikly při cestě na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn. Vzhledem k tomu, že podle § 156 odst. 2 ZP je také tato cesta považována pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu, přísluší mu náhrada všech druhů cestovních náhrad, tj. nejen náhrada jízdních výdajů, ale podle doby trvání příslušné cesty i stravné.

Pokud tedy zaměstnanec pojede z rozhodnutí zaměstnavatele v sobotu na mimořádnou ranní směnu (mimo rámec jeho harmonogramu směn), přísluší mu za tuto mimořádnou cestu do práce náhrada jízdních výdajů a za dobu od odchodu z místa bydliště do návratu do místa bydliště po této směně stravné. Protože jde o pracovní cestu, měl by zaměstnavatel stanovit zaměstnanci podmínky jejího konání, tj. také způsob dopravy a místo nástupu a ukončení této pracovní cesty. Pokud tyto podmínky nestanoví, je místem nástupu a ukončení pracovní cesty zpravidla místo bydliště (pobytu) zaměstnance.

Jestliže zaměstnanec z rozhodnutí zaměstnavatele zůstane po páteční noční směně přesčas na sobotní ranní směně, žádné cestovní výdaje mu nevznikly a nemá tedy právo ani na náhradu jízdních výdajů za cestu po ukončení práce do místa bydliště.

Spadá-li nepracovní den (sobota, neděle, svátek) do doby trvání pracovní cesty, pracovní cesta se nepřerušuje ani neukončuje, pokračuje nepřetržitě až do okamžiku jejího ukončení. Pracovní cesta trvá v zásadě až do doby návratu z pracovní cesty do místa určeného