Antibiotické účinky penicilinu sice britský vědec Alexander Fleming rozpoznal už v září 1928, víc než dekádu ale trvalo, než mohl být převratný lék uveden do praxe. Fleming přitom nebyl tím, kdo extrahoval aktivní látku a umožnil tak začít používat penicilin k léčbě lidí. Izolovat účinnou složku se podařilo v roce 1940 vědcům z Oxfordské univerzity pod vedením Ernsta Chaina a Howarda Floreyho, kteří také 17. ledna 1941 podali lék prvnímu pacientovi.
Jedním z členů oxfordského vědeckého kolektivu byl i mladý lékař jménem Charles Fletcher a právě on dostal začátkem roku 1941 delikátní úkol, a to najít pacienta se smrtelnou chorobou, ochotného podstoupil léčbu penicilinem. Všechny předchozí výzkumy na zvířatech a vzorcích lidské tkáně totiž ukazovaly, že lék by neměl být pro člověka toxický. S jistotou to však nevěděl nikdo, a proto chtěl Florey experiment provést raději na někom, kdo už neměl co ztratit.
Fletcherovi se podařilo přesvědčit padesátiletou pacientku s rakovinou prsu, které 17. ledna 1941 vpíchl 100 miligramů penicilinu. Žena si po podání léku stěžovala na zvláštní pachuť v ústech, ale jinak bylo vše v pořádku. Situace se zdramatizovala po několika hodinách, kdy se dostavily horečky, způsobené nejspíše nečistotami v léku. Všem zatrnulo, nicméně teplota odezněla a pacientka netrpěla následky. Neškodnost penicilinu na lidský organismus tedy byla prokázána.
Stále však neexistoval důkaz, že tato látka je schopna také léčit. Proto byl o necelý měsíc později proveden další experiment. Každé tři hodiny byl penicilin podáván 43letému policistovi, který se poranil při práci na své zahrádce a jehož rozsáhlá stafylokoková a streptokoková infekce řadila do kategorie "beznadějný případ". Fletcher, jenž byl později jmenován profesorem klinické epidemiologie, vzpomíná, že penicilin měl téměř zázračný…