dnes je 2.7.2022

Input:

Omezení svéprávnosti (§ 55 až 65 NOZ)

1.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.55
Omezení svéprávnosti (§ 55 až 65 NOZ)

Mgr. et Mgr. Kateřina Smolíková

Od 1. 1. 2014 již není možné někoho zcela zbavit svéprávnosti. S účinností nového občanského zákoníku lze svéprávnost člověka pouze omezit s tím, že k běžným úkonům je člověk způsobilý vždy (běžné nákupy, cestování MHD apod., viz § 64 NOZ).

Omezit něčí svéprávnost lze pouze pro jeho duševní chorobu, která není přechodná (např. schizofrenie). Nelze člověka zbavit svéprávnosti pro jiný hendikep, např. pouze pro vážné tělesné postižení, a to ani tehdy, znesnadňuje-li mu toto postižení možnost vyjadřování (nebylo by tedy možné – kdyby žil v ČR – omezit svéprávnost Stephenu Hawkingovi – fyzikovi na vozíčku dorozumívajícímu se pouze pomocí speciálního počítače a hlasového syntetizátoru). Konkrétně na obtíže s dorozumíváním pamatuje NOZ v § 57 odst. 2, který se kromě výše popsaného příkladu vztahuje také např. na němé, slepé či hluché osoby.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti je časově omezeno, a to nejvýše 3 lety od jeho právní moci. Nebylo-li do 3 let od právní moci rozhodnutí o omezení svéprávnosti zahájeno řízení o prodloužení tohoto omezení, nabývá člověk zpět plné svéprávnosti. Pokud řízení zahájeno bylo, tříletá lhůta se prodlužuje, a to nejvýše o rok. Do té doby musí být o člověku rozhodnuto, nebo nabude svéprávnosti.

V této souvislosti je třeba poukázat na přechodné ustanovení (§ 3033 NOZ), podle něhož nabydou plné svéprávnosti také osoby, které byly zbaveny svéprávnosti nebo na ní byly omezeny do 31. 12. 2013 dnem 1. 1.2017 (tedy 3 roky po účinnosti NOZ), pokud o jejich svéprávnosti do té doby nerozhodne soud jinak.

K omezení něčí svéprávnosti by měl soud přistupovat až v poslední řadě, není-li možné využít jiného institutu – smlouvy o nápomoci nebo zastoupení členem domácnosti či jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti posuzovaného1. K omezení svéprávnosti může dojít proto, že duševní choroba člověka je natolik závažná, že jiné řešení není vhodné, nebo proto, že zde není osoba, která by pomáhající institut mohla nebo byla ochotna vykonávat, a zároveň by s ní jako zástupcem osoba, jíž má být pomoženo, souhlasila.

Omezit svéprávnost lze pouze proto, aby byla ochráněna osoba, o jejíž svéprávnosti se jedná, její důstojnost a/nebo majetek. Povinností soudu je chránit co nejvíce důstojnost člověka a omezovat jej na svéprávnosti lze proto pouze v nezbytně nutné míře, jen v oblastech, v nichž člověk není schopen samostatně právně jednat. Z tohoto důvodu by mělo v rozhodnutí o omezení svéprávnosti být negativně vymezeno, v jakých oblastech člověk jednat nemůže. Jeví se to jako vhodnější než vymezení, v jakých oblastech člověk jednat může, neboť by se tak snadno mohlo stát, že budou opomenuty oblasti, ve kterých je člověk způsobilý (oblastí lidského života je velké množství – rodinným životem počínaje, přes uzavírání smluv, aktivní obchodování, nakládání s majetkem, výkon zaměstnání až po dědění nebo naopak sepisování závěti).

Deliktní odpovědnost

Omezit svéprávnost lze pouze k činění právního jednání, nelze však vyslovit, že člověk není způsobilý činit protiprávní jednání2. Není proto možné, aby ve výroku rozhodnutí o omezení svéprávnosti stálo např., že daný člověk není schopen podvodu či krádeže.

Občanský zákoník speciálně řeší důsledky deliktního jednání osoby, která je stižena duševní poruchou, a to v § 2920 a násl. NOZ. Každý jednotlivý přestupek člověka stiženého duševní poruchou je třeba posuzovat zvlášť, s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V zásadě platí § 2920 odst. 2 NOZ, podle kterého pokud ten, kdo je stižen duševní poruchou, nebyl způsobilý ovládnout své jednání

Nahrávám...
Nahrávám...