dnes je 1.12.2022

Input:

Konstrukce normality ve smrti a umírání

11.4.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.1.9
Konstrukce normality ve smrti a umírání

Bc. Petr Slanina, Fakulta humanitních studií UK, Praha

Motto:

Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Nemá-li řešení, starosti nepomohou.

(Tibetské přísloví)

Úvod – Vnímání smrti

Člověk se rodí, člověk umírá. Dvě nejpřirozenější záležitosti lidské od prvopočátku. Kdo se narodí, musí i zemřít. Čím to ale je, že na rozdíl od zrození, smrt této přirozenosti zbavujeme?

Vnímáme ji povětšinou jako obrovskou nespravedlnost, temné místo v lidském životě, o kterém se nemluví, konec všeho a počátek ničeho. Je ovšem otázkou, zda tato "nicota“ neprovází v dnešní době lidský život již od jeho počátku. Současný člověk, připoután virtuální realitou k vlastnímu nitru, jakoby dobrovolně ze svého života odstraňoval podstatné věci a nahrazoval je těmi jen velmi málo důležitými.

Vytěsnění smrti

V době, kdy se z médií den co den dozvídáme o stovkách obětí živelných katastrof, sebevražedných atentátníků, kriminálních činů či dopravních nehod, v době, kdy celých devadesát zemí světa stále zachovává ve svém právním řádu trest smrti a kdy je každoročně provedeno na tři tisíce poprav (16), v době, kdy se jen "ve Spojených státech pro dobrovolný odchod ze života rozhoduje denně více než čtyři tisíce lidí“ (4, str. 13), tedy v době, kterou jsme v podstatě zasvětili smrti, ji zároveň odmítáme vzít na vědomí a ze svých životů ji vytěsňujeme. O to větší bolest nám pak způsobí, když do našich životů smrt opravdu zasáhne, když se nás osobně dotkne a vezme nám někoho z blízkých. Nám "nesmrtelným“ a zoufale nepřipraveným... Tím hůře, pokud zemře dítě. Děti přece neumírají, rodiče přeci nepřežívají své potomky, "smrt dítěte přece odporuje biologickému zákonu světa, který stanovuje, že staří by měli umírat dříve než mladí...“ (15, str. 105) Život se pak rozdělí na předtím a potom, nic není stejné jako dřív a my si trpce uvědomujeme svůj hluboký omyl. Jenže je pozdě, co jsme neřekli zůstane nevyřčené, co jsme neudělali, již nelze vykonat, křivdy nelze odčinit.

Osamělost ve smrti

"Stojíme pak před smrtí jako bez sebe. Vidíme v ní nesmyslného ničitele a protestujeme proti tomu, že musíme zemřít. Smrt je pro nás pohoršení. Zakoušíme ve smrti největší zranitelnost člověka.“ (1, str. 11) Timothy Leary v době, kdy sám umíral na zhoubné onemocnění, tento stav popsal následovně: "Většina lidských bytostí byla vycvičena k tomu, aby čelila smrti stejně jako životu – v roli oběti – bezmocné, ustrašené, rezignované. Jsme vyškoleni, vybaveni radami a naprogramováni ke hře podle životních scénářů založených na nejhorších vnitřních tendencích, vedoucích ke strachu a neustálému sebezpochybňování“ (14, str. 108). Není tedy divu, že si Elisabeth Kübler-Rossová všimla "rostoucího počtu pacientů s psychosomatickými poruchami a potížemi v přizpůsobení se. V čekárnách sedí více lidí s duševními problémy než dříve, ale také stále více starších lidí, kteří se nejen musí pokoušet vyrovnat se svými mizejícími tělesnými silami, ale i s úzkostmi naplněnou osamělostí.“ (11, str. 7)

Vytrácení rituálů

"Fenomén tabuizované smrti je, zejména od doby po druhé světové válce, obecným jevem, který má přímý vztah k samozřejmosti života.“ (8, str. 22) V čím větším blahobytu člověk žije a čím větší matérii může ztratit, tím méně si připouští vlastní smrtelnost a tím méně je ochoten vše na této zemi opustit. "Smrt se navzdory své nevyhnutelnosti vždy považuje za ohrožení sociální struktury.“ (18, str. 177) "V moderní době funguje psychologický mechanismus, který vyhání smrt ze společnosti, obírá ji o její povahu veřejné slavnosti a mění ji v ryze soukromý akt vyhrazený zejména úzkému rodinnému kruhu.“ (3, str. 334) Tohoto fenoménu, i když v poněkud jiném kontextu, si všiml Georg Simmel již ve druhé polovině devatenáctého století, když napsal, že "ve středověku člověk závazně příslušel k nějaké obci nebo pozemkovému majetku, k nějakému feudálnímu svazku nebo k určitému cechu; jeho osobnost splývala s věcnými nebo sociálními zájmovými okruhy a ty opět nabývaly svého charakteru díky lidem, kteří ji bezprostředně vytvářeli. Novější doba tuto jednotnost rozbila.“ (22, str. 11) "Během dvacátého století nastal posun od doby, kdy společné rituály a zvyklosti spolu s náboženskou vírou poskytovaly rámec pro jednání truchlících, k času, v němž se pozornost soustředila (a stále soustřeďuje) především pouze na jednotlivce, jejich vnitřní pocity a vlastní osobní reakce.“ (21, str. 41)

Prostředí umírání

Moderní člověk zůstává se svou vlastní smrtí sám a opuštěn. Není tomu tak dlouho, kdy bylo považováno za ideál zemřít doma, těla zemřelých zůstávala v domě až do pohřbu, celému okolí byla dána příležitost rozloučit se s příbuzným, sousedem, přítelem, známým a poklonit se památce zesnulého. Také nejbližším rodinným příslušníkům byla dána možnost rozmlouvat se zemřelým, zastavit se a přemýšlet o životě i o vlastní smrtelnosti (6). Také pro umírajícího člověka je možnost "zakončit svůj život v důvěrně známém a milovaném prostředí přínosem. Neklade to na něj tak velké nároky, nemusí se přizpůsobovat cizímu, neznámému okolí.“ (12, str. 5)

Skrývání a institucionalizace smrti

O tyto velice důležité zkušenosti se dnes zavedením institucionalizace smrti ochuzujeme. Nemáme čas ani chuť zabývat se smrtí, je třeba mít tuto zkušenost co nejrychleji za sebou a zapomenout. Neuvědomujeme si ovšem, že tímto způsobem výrazně ztěžujeme umírání sami sobě i svým blízkým. Každá zkušenost v životě je nenahraditelná a zkušenost se smrtí dvojnásob. "Idea dobrého umírání připadá mnoha lidem, rodinám, pacientům i lidem z lékařského prostředí příliš cizí, neboť vycházejí z faktické, neosobní stránky umírání. Většina lidí nedokáže pochopit myšlenku dobrého umírání ani skutečnost, že umírání může zahrnout více než výhradně fyzickou bolest a tragédii, protože zprávy o umírání jen zřídka jdou dál za zdravotní kartu umírajícího.“ (5, str. 55) "Smrt je skrývána, jako kdyby byla špinavá a hanbou. Lidé v ní vidí jen hrůzu, absurdnost, zbytečné a nepříjemné utrpení, nesnesitelné pokoření“ (10, str. 9) a nepřipouštějí si, že "umírající jsou nejlepší učitelé na světě.“ (13, str. 36) "Všichni ztrácíme matku, otce, přátele, děti, stále nám smrt rve z náručí ty, které milujeme. Jak uniknout svému osudu, svému žalu, svému příštímu zmaru?“ (23, str. 13)

Jak se vyrovnat s vlastní smrtelností

Norbert Elias uvádí tři způsoby, jak se vyrovnat se smrtí. "Konec lidského žití mytologizovat představou dalšího společného života, ať už v Hádu, ve Valhalle, v pekle či v ráji. Je to nejstarší a nejčastější forma lidského úsilí vyrovnat se s konečností života. Můžeme se také pokusit myšlenku na smrt obejít tím, že nežádoucí představy od sebe zaženeme co nejdál, že je zastřeme či vytěsníme nebo pevnou vírou ve svou vlastní osobní nesmrtelnost, jiní zemřou, já ne. K takovému řešení velmi silně inklinují rozvinuté společnosti naší doby. Konečně je možné pohlédnout smrti do očí jakožto danosti vlastní existence a zařídit si život, zejména vztahy k druhým lidem, v souladu s takto ohraničenou lhůtou.“ (7, str. 7)

Řekl bych však, že pokud člověk zvolí jakoukoliv jinou než první možnost, popřípadě v kombinaci se třetí variantou, vzdává se jedné z nejdůležitějších věcí pro další přežití – naděje. Udržet si naději v dnešní sekularizované společnosti je téměř nadlidský úkol. Ze života dnešního člověka se víra vytrácí a s ní mizí i naděje. Člověk již nevidí "v utrpení prostředek spojení s Kristem, který na oslavu svého Otce vstoupil skrze utrpení a smrt do nebeské slávy“ (19, str. 301). Kde vzít naději tam, kde vše končí, nenávratně, ve tmě, nemilosrdně? "Smrt a truchlení ohrožuje jak náš pocit vlastní koherence, toho, jaký význam pro nás má náš život, tak naši schopnost uplatňovat kontrolu.“ (9, str. 171)

Moderní náhražky víry

Možná právě proto máme tendenci nahrazovat víru v Boha vírou "moderní“, tedy takovou, která by nebyla okolím vnímána jako slabost, ale která by nám zachovala tuto tolik potřebnou naději, bez níž by další život vlastně postrádal smysl. Takovou moderní víru nám, dle mého názoru, přináší studium paranormálních jevů, které se snaží podepřít dnešního tápajícího člověka a dát mu naději i bez onoho "hanebného náboženství pro slabé“.

Raymond Moody studoval mnoho případů lidí, kteří byli prohlášeni za klinicky mrtvé a později znovu přivedeni k životu a říká, že "tito lidé v okamžiku, kdy téměř zemřeli, často ve chvíli, kdy se jim zastavilo srdce, zažili dramatickou proměnu perspektivy vnímání. Zdá se jim, že opouštějí fyzické tělo a vznášejí se

Nahrávám...
Nahrávám...