4.1.9
Konstrukce normality ve smrti a umírání
Bc. Petr Slanina, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Motto:
Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Nemá-li
řešení, starosti nepomohou.
(Tibetské přísloví)
NahoruÚvod – Vnímání smrti
Člověk se rodí, člověk umírá. Dvě nejpřirozenější záležitosti lidské
od prvopočátku. Kdo se narodí, musí i zemřít. Čím to ale je, že na rozdíl od
zrození, smrt této přirozenosti zbavujeme?
Vnímáme ji povětšinou jako obrovskou nespravedlnost, temné místo v
lidském životě, o kterém se nemluví, konec všeho a počátek ničeho. Je ovšem
otázkou, zda tato "nicota“ neprovází v dnešní době lidský život již od jeho
počátku. Současný člověk, připoután virtuální realitou k vlastnímu nitru,
jakoby dobrovolně ze svého života odstraňoval podstatné věci a nahrazoval je
těmi jen velmi málo důležitými.
NahoruVytěsnění smrti
V době, kdy se z médií den co den dozvídáme o stovkách obětí
živelných katastrof, sebevražedných atentátníků, kriminálních činů či
dopravních nehod, v době, kdy celých devadesát zemí světa stále zachovává ve
svém právním řádu trest smrti a kdy je každoročně provedeno na tři tisíce
poprav (16), v době, kdy se jen "ve Spojených státech pro dobrovolný odchod ze
života rozhoduje denně více než čtyři tisíce lidí“ (4, str. 13), tedy v době,
kterou jsme v podstatě zasvětili smrti, ji zároveň odmítáme vzít na vědomí a ze
svých životů ji vytěsňujeme. O to větší bolest nám pak způsobí, když do našich
životů smrt opravdu zasáhne, když se nás osobně dotkne a vezme nám někoho z
blízkých. Nám "nesmrtelným“ a zoufale nepřipraveným... Tím hůře, pokud zemře
dítě. Děti přece neumírají, rodiče přeci nepřežívají své potomky, "smrt dítěte
přece odporuje biologickému zákonu světa, který stanovuje, že staří by měli
umírat dříve než mladí...“ (15, str. 105) Život se pak rozdělí na předtím a
potom, nic není stejné jako dřív a my si trpce uvědomujeme svůj hluboký omyl.
Jenže je pozdě, co jsme neřekli zůstane nevyřčené, co jsme neudělali, již nelze
vykonat, křivdy nelze odčinit.
NahoruOsamělost ve smrti
"Stojíme pak před smrtí jako bez sebe. Vidíme v ní nesmyslného
ničitele a protestujeme proti tomu, že musíme zemřít. Smrt je pro nás
pohoršení. Zakoušíme ve smrti největší zranitelnost člověka.“ (1, str. 11)
Timothy Leary v době, kdy sám umíral na zhoubné onemocnění, tento stav popsal
následovně: "Většina lidských bytostí byla vycvičena k tomu, aby čelila smrti
stejně jako životu – v roli oběti – bezmocné, ustrašené, rezignované. Jsme
vyškoleni, vybaveni radami a naprogramováni ke hře podle životních scénářů
založených na nejhorších vnitřních tendencích, vedoucích ke strachu a
neustálému sebezpochybňování“ (14, str. 108). Není tedy divu, že si Elisabeth
Kübler-Rossová všimla "rostoucího počtu pacientů s psychosomatickými poruchami
a potížemi v přizpůsobení se. V čekárnách sedí více lidí s duševními problémy
než dříve, ale také stále více starších lidí, kteří se nejen musí pokoušet
vyrovnat se svými mizejícími tělesnými silami, ale i s úzkostmi naplněnou
osamělostí.“ (11, str. 7)
NahoruVytrácení rituálů
"Fenomén tabuizované smrti je, zejména od doby po druhé světové
válce, obecným jevem, který má přímý vztah k samozřejmosti života.“ (8, str.
22) V čím větším blahobytu člověk žije a čím větší matérii může ztratit, tím
méně si připouští vlastní smrtelnost a tím méně je ochoten vše na této zemi
opustit. "Smrt se navzdory své nevyhnutelnosti vždy považuje za ohrožení
sociální struktury.“ (18, str. 177) "V moderní době funguje psychologický
mechanismus, který vyhání smrt ze společnosti, obírá ji o její povahu veřejné
slavnosti a mění ji v ryze soukromý akt vyhrazený zejména úzkému rodinnému
kruhu.“ (3, str. 334) Tohoto fenoménu, i když v poněkud jiném kontextu, si
všiml Georg Simmel již ve druhé polovině devatenáctého století, když napsal, že
"ve středověku člověk závazně příslušel k nějaké obci nebo pozemkovému majetku,
k nějakému feudálnímu svazku nebo k určitému cechu; jeho osobnost splývala s
věcnými nebo sociálními zájmovými okruhy a ty opět nabývaly svého charakteru
díky lidem, kteří ji bezprostředně vytvářeli. Novější doba tuto jednotnost
rozbila.“ (22, str. 11) "Během dvacátého století nastal posun od doby, kdy
společné rituály a zvyklosti spolu s náboženskou vírou poskytovaly rámec pro
jednání truchlících, k času, v němž se pozornost soustředila (a stále
soustřeďuje) především pouze na jednotlivce, jejich vnitřní pocity a vlastní
osobní reakce.“ (21, str. 41)
NahoruProstředí umírání
Moderní člověk zůstává se svou vlastní smrtí sám a opuštěn. Není
tomu tak dlouho, kdy bylo považováno za ideál zemřít doma, těla zemřelých
zůstávala v domě až do pohřbu, celému okolí byla dána příležitost rozloučit se
s příbuzným, sousedem, přítelem, známým a poklonit se památce zesnulého. Také
nejbližším rodinným příslušníkům byla dána možnost rozmlouvat se zemřelým,
zastavit se a přemýšlet o životě i o vlastní smrtelnosti (6). Také pro
umírajícího člověka je možnost "zakončit svůj život v důvěrně známém a
milovaném prostředí přínosem. Neklade to na něj tak velké nároky, nemusí se
přizpůsobovat cizímu, neznámému okolí.“ (12, str. 5)
NahoruSkrývání a institucionalizace smrti
O tyto velice důležité zkušenosti se dnes zavedením
institucionalizace smrti ochuzujeme. Nemáme čas ani chuť zabývat se smrtí, je
třeba mít tuto zkušenost co nejrychleji za sebou a zapomenout. Neuvědomujeme si
ovšem, že tímto způsobem výrazně ztěžujeme umírání sami sobě i svým blízkým.
Každá zkušenost v životě je nenahraditelná a zkušenost se smrtí dvojnásob.
"Idea dobrého umírání připadá mnoha lidem, rodinám, pacientům i lidem z
lékařského prostředí příliš cizí, neboť vycházejí z faktické, neosobní stránky
umírání. Většina lidí nedokáže pochopit myšlenku dobrého umírání ani
skutečnost, že umírání může zahrnout více než výhradně fyzickou bolest a
tragédii, protože zprávy o umírání jen zřídka jdou dál za zdravotní kartu
umírajícího.“ (5, str. 55) "Smrt je skrývána, jako kdyby byla špinavá a hanbou.
Lidé v ní vidí jen hrůzu, absurdnost, zbytečné a nepříjemné utrpení,
nesnesitelné pokoření“ (10, str. 9) a nepřipouštějí si, že "umírající jsou
nejlepší učitelé na světě.“ (13, str. 36) "Všichni ztrácíme matku, otce,
přátele, děti, stále nám smrt rve z náručí ty, které milujeme. Jak uniknout
svému osudu, svému žalu, svému příštímu zmaru?“ (23, str. 13)
NahoruJak se vyrovnat s vlastní smrtelností
Norbert Elias uvádí tři způsoby, jak se vyrovnat se smrtí. "Konec
lidského žití mytologizovat představou dalšího společného života, ať už v Hádu,
ve Valhalle, v pekle či v ráji. Je to nejstarší a nejčastější forma lidského
úsilí vyrovnat se s konečností života. Můžeme se také pokusit myšlenku na smrt
obejít tím, že nežádoucí představy od sebe zaženeme co nejdál, že je zastřeme
či vytěsníme nebo pevnou vírou ve svou vlastní osobní nesmrtelnost, jiní
zemřou, já ne. K takovému řešení velmi silně inklinují rozvinuté společnosti
naší doby. Konečně je možné pohlédnout smrti do očí jakožto danosti vlastní
existence a zařídit si život, zejména vztahy k druhým lidem, v souladu s takto
ohraničenou lhůtou.“ (7, str. 7)
Řekl bych však, že pokud člověk zvolí jakoukoliv jinou než první
možnost, popřípadě v kombinaci se třetí variantou, vzdává se jedné z
nejdůležitějších věcí pro další přežití – naděje. Udržet si naději v dnešní
sekularizované společnosti je téměř nadlidský úkol. Ze života dnešního člověka
se víra vytrácí a s ní mizí i naděje. Člověk již nevidí "v utrpení prostředek
spojení s Kristem, který na oslavu svého Otce vstoupil skrze utrpení a smrt do
nebeské slávy“ (19, str. 301). Kde vzít naději tam, kde vše končí, nenávratně,
ve tmě, nemilosrdně? "Smrt a truchlení ohrožuje jak náš pocit vlastní
koherence, toho, jaký význam pro nás má náš život, tak naši schopnost
uplatňovat kontrolu.“ (9, str. 171)
NahoruModerní náhražky víry
Možná právě proto máme tendenci nahrazovat víru v Boha vírou
"moderní“, tedy takovou, která by nebyla okolím vnímána jako slabost, ale která
by nám zachovala tuto tolik potřebnou naději, bez níž by další život vlastně
postrádal smysl. Takovou moderní víru nám, dle mého názoru, přináší studium
paranormálních jevů, které se snaží podepřít dnešního tápajícího člověka a dát
mu naději i bez onoho "hanebného náboženství pro slabé“.
Raymond Moody studoval mnoho případů lidí, kteří byli prohlášeni za
klinicky mrtvé a později znovu přivedeni k životu a říká, že "tito lidé v
okamžiku, kdy téměř zemřeli, často ve chvíli, kdy se jim zastavilo srdce,
zažili dramatickou proměnu perspektivy vnímání. Zdá se jim, že opouštějí
fyzické tělo a vznášejí se…
