Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Etika v chirurgii a chirurgickém ošetřovatelství

26.3.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.118
Etika v chirurgii a chirurgickém ošetřovatelství

PhDr. Iveta Ondriová, PhD.

Chirurgie je základní medicínský obor, který se zabývá diagnostikou a léčbou onemocnění a úrazů, které jsou léčitelné chirurgickými metodami. Základními úkoly chirurgie je řešení všech stavů, které vyžadují neodkladnou chirurgickou pomoc, především při ohrožení života. Jsou to všechna vážná poranění a náhlé příhody s ohrožením života a zdraví. Zdravotníci často zaznamenávají velké očekávání od pacientů, příbuzných pacientů, kolegů a médií a mohou dokonce cítit tlak na provádění inovativních a neregistrovaných chirurgických zákroků. Strach ze zažalování může vést k defenzivní medicíně a snížení důvěry mezi lékaři a jejich pacienty.

Pokračování nebo ukončení léčby

Rozhodnutí o tom, zda ukončit aktivní lékařskou léčbu jinou než paliativní nebo pokračovat v léčbě, je v chirurgii stejně složité. Je mnohem těžší ukončit léčbu, čím jsou mladší pacienti.

Velmi důležité v tomto procesu rozhodování je vyjádření pacienta: “Pokud jsou pacienti schopni se vyjádřit, že už se nechtějí léčit, pak je rozhodnutí jednoduché, ale pokud se nemohou vyjádřit, je velmi těžké ukončit probíhající léčbu.“ 

Vždy předtím, než se rozhodne o ukončení léčby, se kontaktují příbuzní pacienta, ale konečné rozhodnutí s respektováním přání pacienta provádějí lékaři. Společnost, která respektuje právo pacienta odmítnout léčbu, nemůže tuto svobodu rozhodování omezit ani v konečné fázi života. Problematickou může být psychická kompetence nemocného takové rozhodnutí provést, například pod vlivem onemocnění nebo medikace (opiáty, psychofarmaka apod.). Pacient má možnost rozhodnout se ještě v době, kdy je v plné psychické kondici.

Nadměrná, marná, neúčelnými léčba

Zjištění správné úrovně léčby může být etickým dilematem u těžce nemocných, velmi starých pacientů a pacientů s neléčitelným nádorovým onemocněním. Snaha poskytnout každému pacientovi šanci na přežití a vyhnout se riziku ukončení léčby příliš brzy, může vést ke způsobení a prodloužení bolesti a utrpení pacientů namísto jejich zmírnění. Tendence k nadměrné léčbě se v praxi vyskytuje, protože je jednodušší jednat, než se zdržet konání a je těžké odmítnout přání pacientů. Sestry na odděleních intenzivní péče chirurgických pracovišť se starají o pacienty, u kterých došlo k ireverzibilnímu poškození životních funkcí u původně akutního stavu. Ve svých výpovědích podle Hermanové a kol. jako etický problém často uvádějí předepisování léčby a diagnostických postupů, které podle nich zvyšují utrpení pacienta. Sestry mají pocit, že ony samy do rozhodování o léčebných postupech nemohou mluvit a zamýšlejí se nad motivací lékařů. Důvody podle nich mohou být různé: vědecký zájem, proplácení výkonů pojišťovnou, neochota lékařů připustit si, že stav pacienta je beznadějný, lékař chce mít čisté svědomí, přesvědčit se, že udělal vše pro vyléčení. I když sestry většinou hovoří o tom, že jsou pacienti v některých případech léčení nadbytečně, bez ohledu na to, zda léčba přináší větší prospěch než riziko, v některých případech by naopak, na rozdíl od lékařů, pacientům ještě “dali šanci“. Často diskutovaným tématem je, co vlastně znamenají termíny marná a neúčelnými léčba, a zda nezahájení život udržující léčby nebo nepokračování v léčbě je zabití nebo umožnění zemřít.

Respektování pacientů

S rozvojem moderní medicíny a spolu se změnou některých charakteristik moderní zdravotní péče, včetně ošetřovatelství (např. Týmový způsob práce, vstup přístrojové techniky a lékařských technologií do prostoru bezprostředního kontaktu mezi lékařem, zdravotníkem a pacientem; vzrůst nákladů na zdravotní péči a stále častěji situace nelehkého rozhodování zdravotnických pracovníků o přidělení nebo odepření nedostatkových diagnostických nebo léčebných prostředků danému pacientovi aj.), jakož i s obecným vzrůstem úrovně vzdělání, dostupností speciálních informací (např. prostřednictvím internetu) a celkovým trendem zdůrazňování individuálních práv a zájmů v současné (post)moderní společnosti – dochází k významné emancipaci pacienta ve vztahu k lékařům a zdravotnickým pracovníkům, ke vzrůstu jeho autonomie. Současně, do jisté míry, přichází i k jeho znejistění: ke ztrátě té míry důvěry pacienta vůči lékaři, která byla pro jejich vztah v minulosti zcela samozřejmá. Pozitiva partnerského modelu vztahu lékaře a pacienta jsou nesporné – a zcela jistě lépe odpovídají lidské důstojnosti obou zúčastněných. Na druhé straně, tato poměrně nová úroveň spolupráce lékaře a pacienta, kdy se pacient více podílí na rozhodování o své vlastní diagnostice a léčbě (princip autonomie), klade na oba zúčastněné větší nároky.

Informovaný souhlas

Informovaný souhlas je souhlas pacienta s poskytnutím příslušné zdravotní péče (ať už určitého diagnostického výkonu nebo konkrétního léčebného postupu, včetně farmakoterapie). Požadavek co nejplnější informovanosti pacienta (včetně požadavku na takové zprostředkování potřebné informace, kterou je pacient schopen vzhledem ke své rozumové schopnosti i aktuálnímu zdravotnímu stavu pochopit a na jejich základě se racionálně rozhodnout) přináší s sebou opět i staro-nový problém pravdy, resp. pravdomluvnosti lékaře, zejména při informování pacienta o nepříznivé diagnóze, resp. prognóze jeho nemoci.

V minulosti se lékař dříve mohl při svém rozhodování opřít o uplatnění tzv. terapeutického privilegia, které ve smyslu respektování principu non-maleficience (nikdy neškodit pacientovi) lékaři umožňovalo, resp. od lékaře vyžadovalo zatajení pravdy o nepříznivé diagnóze nebo prognóze. Nepříznivá informace, jak se myslelo, zejména při velmi omezených léčebných možnostech medicíny minulých století, by mohla pro pacienta představovat neúnosnou zátěž, ba i riziko poškození, a to zejména kvůli ztrátě naděje v alespoň dočasně příznivější průběh nemoci, jakož i pro sníženou mobilizaci psychických (případně i fyzických) sil pacienta, podmiňujících snad úspěšnější boj s daným onemocněním. Tento přístup však v současné době ustupuje úsilí o co nejplnější a pravdivé informování pacienta o možnostech a plánovaném průběhu léčby – s cílem získání a udržení si jeho důvěry (např. i při objevení závažných nežádoucích účinků nevyhnutelné léčby s nadějnou prognózou), a tím zlepšení vyhlídek na celkový úspěch poskytnuté zdravotní péče.

Platné zákonné předpisy v ČR vyžadují tzv. úplné poučení pacienta před všemi závažnějšími diagnostickými, preventivními nebo léčebnými výkony. Lékař je