Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Důležitost mezigeneračního setkávání

22.1.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.98
Důležitost mezigeneračního setkávání

Mgr. Veronika Valentová

V posledních letech se stále častěji na jedné straně mluví o nepropojenosti a izolovanosti jednotlivých generací, o vzájemných předsudcích mezi mladými a starými a na straně druhé o důležitosti a významnosti mezigeneračního setkávání. Řada komunitních plánů i projektů neziskových organizací se snaží vytvářet příležitosti k vzájemnému mezigeneračnímu setkávání a dialogu s cílem pomáhat utvářet vzájemný respekt a porozumění mezi jednotlivými generacemi. O vědomí důležitosti mezigenerační propojenosti svědčí i skutečnost, že slovinským předsednictvím byl dne 29. 4. 2008 vyhlášen a Evropskou komisí přijat Evropský den solidarity mezi generacemi. Současně byl rok 2012 Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. „Zavedení Evropského dne solidarity mezi generacemi a vyhlášení roku 2012 Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity je významné pro zvýšení povědomí společnosti o nutnosti politických změn a vytváření nových vizí k dosažení společnosti přátelské ke všem věkovým skupinám” (Seniorum, 2019).

Pojem generace

Sociologicky můžeme generaci slovy Karla Mannheima vnímat jako „velkou sociální skupinu blízkých populačních ročníků, která se formuje významnou společensko-historickou událostí a specifickými společenskými podmínkami” (Sak, Kolesárová, 2012). Délka trvání jedné generace je tedy období mezi narozením a narozením vlastních potomků, odpovídá tedy víceméně průměrnému věku žen u prvního porodu v dané společnosti.1 Skupina lidí vyrůstající v jedné době je ovlivněna stejnými historickými událostmi a stejnou politickou a ekonomickou situací. Tato společná zkušenost pak pomáhá formovat podobné životní postoje a hodnoty, které se liší od generací předešlých i následujících.

Proměny mezigeneračního soužití

Sociologové a demografové v souvislosti s generačními vztahy mluví o proměnách mezigeneračního soužití. Současně ale bourají poměrně rozšířenou mylnou představu o idylickém soužití několika generací pospolu v minulých časech. Vlivem vysoké úmrtnosti a kratší průměrné délky života bylo soužití více než tří generací vzácností. Pravdou však zůstává, že vlivem moderního stylu života se jednotlivé generace stávají na sobě ekonomicky nezávislé a vazby mezi nimi jsou volnější. Typické pak bývá pouze dvougenerační soužití rodičů a jejich dětí.

V této souvislosti je důležité zmínit ještě skutečnost, že díky rozvoji současné medicíny a lepším ekonomickým a hospodářským podmínkám stále stoupá v České republice naděje dožití při narození, v roce 2017 byla u mužů 76 let a u žen 81,85 let (Český statistický úřad, 2017). Současná medicína umí často život prodloužit, ale ani ona neumí zastavit stárnutí organismu. Je zde tedy řada obyvatel dožívajících se období pravého a vrcholného stáří, kteří mohou mít sníženou kvalitu života vlivem vyšší pravděpodobnosti výskytu zdravotních potíží majících vliv na jejich soběstačnost. Tamara Tošnerová v této souvislosti upozorňuje, že „vzhledem k tomu, že v masovém měřítku se nikdy lidé nedožívali vyššího věku (nad 65 let), nemá naše společnost s fenoménem stáří zkušenost” (Tošnerová, 2009).

Mezigenerační sounáležitost a solidarita

Výše uvedené pak může vést k celé řadě předsudků a mýtů, které mají mladší generace vůči seniorům, a naopak. Cestou, jak bořit jakékoliv předsudky, je častý a kvalitní kontakt odlišných skupin mezi sebou. Čím častěji zažijí jednotliví lidé setkání s příslušníkem jiné generace, ze kterého si odnesou pozitivní zkušenost, tím větší šance je, že poroste mezigenerační sounáležitost a solidarita.

Základním místem mezigeneračního setkávání je samozřejmě rodina. Jak již bylo řečeno, v současné době mizí model vícegeneračních rodin, proto řada seniorů žije jen s partnerem, popřípadě osamoceně, a se svými dospělými dětmi se stýkají jen občas. Pokud žijí senioři ve vícegeneračním modelu bydlení, nemusí být důvodem touha po blízkosti jiné generace, ale například špatná bytová situace či ztráta soběstačnosti daného seniora.

Pokud nejsou vztahy ovlivněny nějakým zásadním rozkolem z minulosti, bývají vztahy se stárnoucími rodiči poměrně klidné a vyrovnané. Z hlediska mezigeneračního setkávání jsou důležité konkrétní rodinné rituály, jako jsou například oslavy narozenin či společné slavení Vánoc a Velikonoc. Současně ale platí, že dobré vztahy mezi generacemi se musejí budovat v každodenním životě. Pokud starší generace nechá mladším dostatek prostoru k nalezení vlastní životních postojů a názorů a mladší nezapomene na respekt a úctu, může vzájemné setkávání přinášet oběma stranám silné emoční uspokojení. Jak poukazuje Vágnerová, vzájemné vztahy „saturují také vzpomínky na dřívější společné zážitky a vědomí minulého sdílení významného období života.” (2007)

Vedle vztahu k vlastním dětem bývá pro řadu seniorů důležitý vztah k vnoučatům, která se někdy stávají pomyslným mostem mezi generacemi rodičů a prarodičů. Prarodičovský vztah je v dnešní době díky posouvání délky života poměrně dlouhý a v řadě případů zahrnuje narození vnoučete, jeho dětství, dospívání a někdy i narození jeho vlastního potomka, tedy pravnoučete. Je tedy jasné, že prarodičovská role a s ní i charakter mezigeneračního setkávání se v průběhu času mění.

Narození vnoučat často spadá do věku pozdní dospělosti či raného stáří. Přináší změnu životní role, která s sebou nese jiné povinnosti a práva než role rodičovská. Většina lidí narození vnoučete vítá, mimo jiné i proto, že se tak pomyslně naplňuje Gilgamešův sen o nesmrtelnosti. Jejich rod pokračuje v nových potomcích.

Vztah prarodičů a vnoučat samozřejmě do jisté míry závisí na původním vztahu rodičů a dětí, na druhou stranu jej může negativně i pozitivně proměnit. Pokud vzájemné vztahy jsou kvalitní a prarodiče se se svými vnoučaty vídají, bývají tyto vztahy pro obě strany velkým přínosem. Zejména v předškolním a mladším školním věku děti přítomnost prarodičů zpravidla vítají. Je to období, kdy děti milují vyprávění pohádek a příběhů. Prarodiče mají více času i trpělivosti dětem vyprávět i číst a tak jim předávat poselství z minulosti a ukazovat jim, jaký byl dřívější svět. Předávají dětem vlastní hodnoty, ukazují jim rodinné tradice a zvyky a začleňují dítě do rodinné historie. Současně setkávání s vlastními vnoučaty naplňuje seniorům potřebu citového vztahu a seberealizace, poskytuje jim nové podněty a impulsy, nabízí nenásilné setkávání se současným světem, dává jejich životu nový smysl.

V období pravého a vrcholného stáří se senioři setkávají častěji již s dospělými vnoučaty. Pokud pojí seniory a jejich vnoučata hezké zážitky z dětství, je větší pravděpodobnost toho, že se svými starými prarodiči budou chtít dále vídat, případně se budou podílet na péči o ně. Jak upozorňuje Vágnerová, „mladí lidé bývají k nezvyklým projevům svých prarodičů mnohdy shovívavější a tolerantnější než jejich rodiče”. (2007)

S přibývajícím věkem se začíná vztah rodičů a dětí, potažmo prarodičů a vnoučat, stávat více a více asymetrický. Starý člověk ztrácí svoji soběstačnost a je závislý na pomoci okolí. Děti a vnoučata se dostávají do role rodinných pečujících, ke slovu se dostává mezigenerační solidarita. Senior, o kterého se stará jeho rodina, může dál zůstat v prostředí, které zná a které mu je blízké, a navíc má stále kolem sebe své nejbližší.

Pokud se rodina rozhodne pomoci svému blízkému s péčí o sebe sama, nutně to přináší změnu v jejím zaběhlém rytmu a v rozvržení jednotlivých úkolů členů rodiny. Do jaké míry nová situace rodinu zasáhne, záleží samozřejmě na řadě faktorů, jako jsou např. počet lidí, kteří jsou schopni a ochotni se do péče zapojit, rozsah péče, kterou dotyčný senior potřebuje (od občasné výpomoci po celodenní péči a dohled), schopnosti jednotlivých členů rodiny, vztahy mezi členy rodiny apod. V každém případě však rodinný systém určitým způsobem naruší a tato změna nemusí