dnes je 29.3.2024

Input:

Ars moriendi - ars vivendi - dříve a dnes

30.9.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.1.12
Ars moriendi – ars vivendi – dříve a dnes

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Fakulta humanitních studií UK, Praha

Ars moriendi

V poslední době bylo opakovaně doloženo, že v moderní rychlé době, primárně zaměřené na ekonomické úspěchy (společnosti či jednotlivých lidí), se těm, kteří jsou na konci životní cesty nedostává potřebné, zejména lidsky vstřícné, péče. Jinými slovy řečeno: moderní člověk umírá "špatně“.

Ačkoliv série opakovaných dotazníkových šetření ukázala, že pokud by si lidé mohli vybrat, pak by nejraději umírali doma v kruhu svých nejbližších, ale opak je pravdou, neboť drtivá většina umírá v nemocnicích či jiných institucích. Pro ilustraci uveďme, že 68 % lidí umírá v nemocnicích, 4 % v domovech pro seniory a jen 1,3 % lidí považuje péči umírajících za dobrou. I laikům stále známější specializovaná péče v institucionální i domácí formě hospiců je vítaná, ale obdivuhodná péče a snaha jejich pracovníků zlepšit závěr života svým klientům bohužel nestačí. Vždyť v hospicích nebo hospicové domácí péči umírá pouze 1% lidí.

Mimořádný problém spočívá nejen v kapacitních limitech hospicové péče, ale v tom, že se ve větší míře nedaří inkorporovat principy paliativní léčby a paliativní péče do stávajících zdravotnických, případně sociálních institucí. V souvislosti s neutěšeným stavem péče o umírající se nabízí otázka, zda by nebylo vhodné "oprášit“ starý dobrý model ars moriendi neboli umění umírat a modifikovat jej na novodobé podmínky poskytování zdravotních a sociálních služeb a moderního životního stylu. Pokusme se tedy nejprve odpovědět na otázku, zda se lidem, jak se občas domníváme, opravdu dříve umíralo lépe či, nikoliv, a zda je možné, aby se "dobré umírání“ stalo i současnou realitou.

Ars vivendi v minulosti

Písemná forma ars moriendi vznikla v evropském kontextu patrně v 15. století v souvislosti s morovými epidemiemi. Byla určena pro mladé kněze, kteří se tímto podrobným návodem měli připravit na práci s umírajícími, kterých bylo mnoho. V dnešní terminologii bychom ars moderindi mohli charakterizovat jako návod k doprovázení.

Ač nelze zabíhat do podrobností, je třeba uvést, že ars moriendi je v podstatě evropskou analogií mnohem starších a cenných spisů, tedy Tibetské i Egyptské knihy mrtvých. Zajímavý je jejich transkulturní rámec, neboť společné všem těmto třem pramenům je víra v "život po životě“, tedy víra ve vzkříšení nebo ve znovuzrození. Otázkou je, zda lze dovodit, že existence uvedených návodů opravdu zajišťovala umírajícím potřebný komfort, ovšemže na úrovni dané doby. Odpověď může být jen "šalamounská“, tedy někdy ano, někdy ne, přičemž nepochybně bylo více těch, kteří umírali v lidsky nedůstojných podmínkách, tedy v osamění, bez střechy nad hlavou, v otřesných hygienických poměrech a bez jakékoliv, tedy i laické, pomoci. Pokud bylo umírání v minulosti "lepší“, pak to tolik nesouviselo s úrovní péče, která ostatně byla častěji laická než odborná, a ta odborná byla z dnešního pohledu velmi jednoduchá, ale s ars vivendi, tedy s uměním žít. Poznamenejme, že ars vivendi tvořilo úvodní a kratší kapitolu psaného textu ars moriendi. To je důležitá okolnost, protože umění umírat nelze posuzovat bez kontextu celého života.

Ars vivendi v minulosti

Naši předkové měli mnoho starostí, především tu, aby se vůbec uživili. Pokud stonali, tak zpravidla krátce a stejně tak "krátce“ umírali. V případě smrtí vlastních dětí nebo mladých dospělých samozřejmě truchlili, ale jejich smutek mírnila osudovost, která byla nejen určena, ale také většinově sdílena: Bůh dal, Bůh vzal. V nelehkém životě předků totiž dominoval řád kázně. Lidé žili s Bohem a v Bohu a i nevěřící v praktickém životě uznávali základní křesťanské hodnotové tradice. Nejen v intencích víry, ale také z ryze praktických důvodů si lidé pomáhali a spoluúčast příbuzných a známých (zejména sousedů) byla v procesu umírání pravidelná a samozřejmá. Proto se každý v průběhu života "naučil“, co se dělá a co se říká tváří v tvář umírajícímu či truchlícím.

Ideální model, kdy se u lůžka umírajícího shromáždila rodina, dostavil se kněz i lékař, je rekonstrukt, s nímž v realitě korespondovala jen situace některých bohatých měšťanských rodin. Je prokázáno, že s výjimkou reprezentantů vládnoucích elit, kteří měli vždy své lékaře, se lékař objevuje na scéně domácího umírání až v 18. století. Ostatně proto byla snaha vybudovat institucionální péči, která přinesla nejen jednoznačná pozitiva, ale také současné problémy. Ve stínu těch problémů pak neudivuje, že je i odborníky vzpomínán dávný ideální model, který se ovšem stal skutečným cílem hospicové domácí péče.

Počátky institucionalizace

V soudobé, a často stejně tak oprávněné jako nespravedlivé a odsuzující, kritice zapomínáme na to, že se rozhodně v naší kulturní oblasti nejpozději v první polovině 20. století dostalo všem umírajícím "nebývalé“ péče. Samozřejmě s ohledem na to, s čím ji srovnáváme. Podíváme-li se "dozadu“ pak byla institucionalizace "požehnáním“, neboť každý člověk věděl, že na konci svých dní bude mít čistou postel, jídlo a pití a stále častěji lékařskou a odbornou ošetřovatelskou péči.

V dobové odborné i laické shodě byl umírající "chráněn“ od okolního (i nemocničního) světa bílou plentou, jejíž praxe se dochovala někde až do 80. let 20. století. Praxe bílé plenty byla sice opuštěna, ale nebyla "ničím“ nahrazena. Smrt se tak dostala charakteristiku smrti obnažené.

Detabuizace smrti a institucionalizace

Vývoj vědecké medicíny se razantně prosadil do praxe po 2. světové válce. Koncept "triumfální medicíny“ (podle F. Ariese) zastínil "decentní“ problematiku umírajících a teprve zvolna, počínaje objevnými pracemi E. Kübler-Rossové v 70. letech 20. století, začala éra tzv. detabuizace smrti. Odborníci se shodují v tom, že následný a dosud neukončený rozvoj paliativních strategií léčby a péče lze datovat do počátku 90. let 20. století.

Institucionální péče je nezbytnou složkou zejména tzv. "velké medicíny“. V procesu detabuizace smrti bylo však opakovaně prokázáno, že se mj. právě umírajícím, u nichž byly vyčerpány všechny dostupné způsoby kauzální terapie, "špatně umírá“ a že potřebují jinou formu péče. Jinými slovy řečeno, nejen odbornou a nezbytnou paliativní léčbu, ale také laskavý doprovod. Ten až na výjimky v institucionální péči chybí, a proto lze konstatovat, že smrt v nemocnicích

Nahrávám...
Nahrávám...